StarDance 2024 – porotce Jan Tománek

Radost u mě propukla už v naprosto raném dětství. Jsem z fotbalové rodiny a odmalička jsem naprosto spontánně, aniž bych to měl někde v genech, tancoval všude. Tatínek vždycky tvrdil, že už se mnou nepůjde ani do města, protože tančím i na přechodu pro chodce. Jsem člověk, který potřebuje pohyb k životu, takže netančím jenom na tréninku, ale i doma. Moje tělo to má jako drogu a vyžaduje to.

Co je tím spouštěčem tance?

Hudba. A pak ta moje taneční duše, která ve mně je. Zaťuká a řekne: Honzo, zatancuj si, hýbej se. Takže prostě stojím v obýváku, v kuchyni, v samoobsluze, na parkovišti, napadne mě nějaký pohyb a mám jakousi touhu si to zkusit už jenom z toho důvodu, že to je moje profese a neustále musím zkoušet nové pohyby, hledat nové cesty.

Teď k nám doléhá hudba, takže se musíte asi hodně přemáhat, abyste se neroztancoval…

Upřímně, léty to trochu odeznívá, přece jenom ta touha bývala větší. Ale myslím, že tancování ke mně patří, je to moje cesta a baví mě to moc.

Jak radostné pro vás bylo zveřejnění letošních deseti párů?

Byl jsem hodně překvapený. Obdivuju tvůrce pořadu za to, že se jim stále daří nacházet nové tváře. Soutěží už prošlo mnoho zajímavých lidí. A že je dokážou přesvědčit, protože StarDance je obrovská dřina. Minulá řada, ve které jsem měl možnost opět tančit, byla hodně nabitá. A letošek? Wow! Ta desítka lidí, to je osobnost vedle osobnosti. Je to velmi zajímavý mix.

Co si bere Jan Tománek do přímého přenosu za porotcovský pultík?

Honza Tománek si bere kartičky. Mám pro každý pár jednu ve formátu A5 a na ní připravené informace o soutěžících a velké plus a velké minus. Vždycky si při vystoupení napíšu, co bylo na jejich výkonu pozitivní a co negativní. Myslím, že je to důležité. Moje práce není jenom účastníky hodnotit, ale taky jim poradit do dalších dílů.

Už je máte připravené pro letošní desítku?

Ještě ne. Zas tak vzorný nejsem. Hotové budou tak týden před prvním přenosem. Po jednotlivých kolech je ale nevyhazuju a do dalších kol si některé postřehy přepisuju. Do hodnocení se pak může dostat i nějaký zajímavý příběh.

Podle čeho poznáte, že pár netančí s radostí?

Jednoduše třeba podle toho, když je pár příliš zatížený choreografií, technikou. To se mu pak logicky propíše nejenom do výrazu v obličeji, ale i do samotného pohybu. Stres na parketu rezonuje. A to je znamení toho, že to je špatně. Zkrátka i v tanci platí, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Dril, technika, slzy, pot patří do zkušebny. Ale v den D, hodinu H už musí tančit tak, aby to pro taneční pár byla hlavně radost.

Pamatujete si, koho jste poprvé vyzval k tanci?

Určitě to byla nějaká teta nebo babička. Bylo mi asi osm. Nikdy jsem neměl ostych spojený s tancem. Ve společnosti jsem měl vždycky pocit, že musím být tím, kdo ji má bavit.