Oba pocházeli z Polska a dezertovali z německé armády a protože znali plynně polsky, česky, německy, anglicky i francouzsky, byli pro Francouze velkým přínosem. Tatínkův kamarád Piotr nám poslal „zvací dopis“ s tím, že veškeré výlohy bude hradit on, takže nás „soudruzi“ pustili. Pamatuji si mlhavě, že cestování to bylo velmi dlouhé, nejdříve mnoho hodin vlakem a pak autobusem, ale první můj pohled na moře odvál všechny útrapy do nenávratna. Jeho kamarád Piotr nebyl po válce ještě ženatý a zůstal tam, protože se zamiloval do půvabné francouzské dívky Monique a měli spolu dvě děti, chlapce Pierra a děvčátko se jmenovalo Danielle /proto mám taky dcery Danielu a Moniku/.
Název té vesničky mi už vypadl z paměti, vím jen z tatínkova vyprávění, že přímo naproti za průlivem La Manche se „prý coby kamenem dohodil“, nachází malý anglický ostrov Isle of Wight a dvě velká přístavní anglická města Portsmouth a Bournemouth, která hrála význačnou roli při Invazi spojenců v Normandii. Zdrželi jsme se v té přátelské rodině více než týden, domů jsme odjížděli až druhého ledna. Tehdy ještě nebyla tak silně rozšířena móda Santa Clausů, jen v anglických rodinách se drželi této tradice a dárky rozbalovali až 25. prosince ráno. V rodině Piotra se zase dodržovaly částečně české a částečně francouzské tradice. Pod krásně nazdobenou jedličkou se po štědrovečerní večeři objevily dárečky, které přinesl Petit Jesus /malý Ježíšek/. Protože vesnička ležela přímo u moře, již tehdy se podávaly hlavně mořské pokrmy. Jako předkrm ústřice /ty jsem ani tehdy nechtěla ochutnat/, pak následovala krůta plněná kaštanovým pyré /la dinde de Noel/ s opečenými bramborami, losos na másle /to mi velmi chutnalo a mám ho ráda dodnes/. Dospělí pili dobré francouzské víno a my děti, jsme dostali velmi lahodnou ovocnou šťávu. A na závěr byla podávána ta jejich skvělá vánoční roláda - poleno. Dle tradice se dříve, když odcházely rodiny na mši svatou, /která se koná i večer a opakuje pak o půlnoci/ přiložilo do krbu velké poleno, aby bylo v domě teplo, až se všichni promrzlí vrátí domů. Od těch dob se již mnohé změnilo, v moderních bytech je teplo i bez krbu, ale tradice pečení tohoto „sladkého polena“ zůstala nadále.
Tatínek s kamarádem Piotrem vzpomínali na události kolem porážky wehrmachtu v Normandii, měli mezi svátky stále nač vzpomínat. /https://natura.baf.cz/natura/2000/7/20000705.html/ - kdy sice oba působili jako tlumočníci v Paříži, ale po ukončení celé této strašné válečné akce je potřebovali zrovna v Cherbourgu. Proto se tam pak Piotr usadil s dívkou Monique, která pracovala v polním lazaretu. My děti jsme s paní Monique prošli celou vesnicí, navštívili jsme další známé rodiny, kde se hovořilo, polsky, německy nebo česky a s oběma tatínky jsme se byli podívat na pláže Utah Beach a Omaha Beach. Teprve mnohem později jsem si přečetla podrobněji o té hrůze, která se při vylodění spojeneckých vojsk odehrávala a po příjezdu domů jsem se začala učit francouzsky. Bohužel mi mé nadšení vydrželo pouhý jeden rok, nastalo studium na ekonomické škole + mimoškolní němčina +lehká atletika a vše najednou jsem nezvládala. Maminka byla v té době již v invalidním důchodu a doma bylo práce taky dost. Ovšem na tyhle výjimečné a překrásné Vánoce jsem vždy ráda vzpomínala. Pár let jsme si se stejně starou Danielle ještě dopisovaly, ale pak jsme se obě vdaly a ona se jen dozvěděla, jaká jména jsem dala svým dcerám a že brzy zemřel tragicky můj manžel. Pak jsem byla nucena se několikráte stěhovat a dopisování přestalo. Ovšem hezké vzpomínky mi zůstaly po celý život!
MartaB - čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na webu čtenářky
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na webu čtenářky