Na náměstí pověsili hasiči, vlastně tenkrát se jim říkalo požárníci a nikomu to nepřipadalo divné, na vysoký smrk několik barevných žárovek. Moc nesvítily, ale nám dětem připadal tento stromeček krásný. Netušili jsme, že jednou bude ten samý smrk, povyrostlý o nějaký ten půlmetr, vyzdoben metry a metry kabelů s jasnými bílými světýlky.
Čas osvětlených oken, verand a předzahrádek ještě nepřišel. Teď je ale rok 2010 a já jsem v tento předvánoční čas daleko od domova v cizině. Jdu do města, protože místní vánoční trhy prý stojí zato vidět. Je mrazivý podvečer a jsem sama. Procházím městem a na plácku za nádražím nacházím první stánky. Svařené víno a klobásy lákají kolemjdoucí vůní a mnozí se rádi poddají.
Postávají s přáteli a popíjejí z porcelánových hrnků. Výklad nedalekého obchodního domu je plný mechanických hraček. Plyšoví medvídci houpají kočárky a mávají z oken domku na plyšové žáby, které projíždějí kolem na kole. Vedle se zas pod nápisem Zoo houpají opičky a kývají sloni. Žasnu, na chvíli se zas cítím jako pětiletá. Kousek dál na dalším náměstíčku smontovali obrovskou kopii vánočního svícnu s vrtulkou nahoře. Tak obrovskou, že dovnitř vleze celá restaurace. Sahám po foťáku. Proplétám se uličkami a kochám se výklady. Napůl skrytá za krajkovou záclonkou upravuje mladé ženě prodavačka vlečku bílých šatů. Budoucí nevěsta se vzhlíží v zrcadle. Kousek dál hraje na ulici na flašinet bělovlasá paní v dlouhém černém kabátě. Usmívá se a vypadá jako pohádková babička. Možná že je. Ale kdepak, to jen vybírá peníze na potřebné, jak píše cedulka vedle ní. Kousek dál už postávají další lidé, kteří ji v otáčení klikou vystřídají. Přicházím ke kostelu. Tady je stánků nejvíce. Taky vysoký vánoční strom, jak jinak. Na nevelkém pódiu se střídají vystoupení. Teď zrovna dvě dívky zpívají koledy. Jedna trošku falešně, ale publiku se to líbí. Za kostelem, nikým nepovšimnut, sedí na studených schodech žebrák v dlouhém šedém plášti. Mohl by to být klidně výjev ze středověkého města.
Ale píše se rok 2010 a zbytek náměstí září a topí se ve vánoční atmosféře. Opravdu? Rozhlédnu se trochu lépe a vidím i ženu v šátku klečící na zemi mezi stánky s němou prosbou o almužnu. A tam v rohu hraje zase někdo zkřehlými prsty na klarinet. Nádherný vyřezávaný betlém v polovině životní velikosti zdobí střechu stánku s občerstvením. Ten, kvůli kterému se slaví, se stal pouhou dekorací. V uličkách za kostelem je světla méně, atmosféra je středověce temná. I moje myšlenky jsou temné. Jak je možné, že teď v jednadvacátém století je kolem tolik bídy? Dokonce i tady v blahobytné západní Evropě. A kam se vlastně všichni ženeme? Za barevnými světýlky a přeplněnými stoly? Na dřevěné replice vozu má prodavačka v dobovém kostýmu vyskládáno zboží na ošatkách se slámou. Kousek dál hoří ohně. A támhle dokonce stánek s replikami starých zbraní. Vidím štít s malovaným dvouocasým lvem. Že by? Napínám uši... a opravdu - dva prodavači se spolu baví měkkou češtinou. "Dobrý den. Máte to tady pěkné. Jak jdou obchody?" ptám se. "Celkem to jde. Kousek dál je ještě jeden český stánek, běžte se podívat." Druhý český stánek jsem už nenašla. Zato mi neušlo, že před Muzeem historie se k něčemu schyluje. Několik rekvizit si zde chystá mladý muž oblečený rovněž historicky. Připojuji se k hloučku dětí i dospělých a čekám. "Vážené dámy a pánové!" zní postupně v pěti světových jazycích, mezi jinými v češtině. V češtině? Následuje komické vystoupení. Mladík je vynikající žonglér a ještě lepší herec.
Žongluje s noži, vtipkuje a obecenstvo se baví. Tleskám s nimi a zůstávám až do konce. Publikum se rozchází a mladík obchází s kloboukem. Lovím z baťůžku peněženku a házím dovnitř několik mincí. "Děkuji." "Není zač," odpovídám taky česky. "Češka? Vážně? Co tady děláte? Odkud jste? Já jsem Vítek od Jindřichova Hradce a jezdím tu už několik let dělat před Vánoci šaška." " Já jsem z Moravy a hraju si tu na turistku. A představení se mi moc líbilo. Takhle dobře už jsem se nepobavila dlouho," odpovídám. "Tak přijďte v neděli. To tady dělám ohňovou show," zve mě mladý umělec.
Loučím se a moje špatná nálada je fuč. Přestože do Vánoc ještě nějaký ten den zbývá, já už jsem jeden dárek dostala. Na ten pocit radosti, který ve mně jarmareční vystoupení vyvolalo, si vzpomínám dodnes. Pokud se tedy letos vydáte na vánoční trhy, zkuste se poohlédnout, jestli někde neuvidíte veselého Vítka, který za pár drobných mincí rozdává radost. Protože dávat a prožívat radost je jedna z nejkrásnějších věcí, které nám život nabízí. A to nejen o Vánocích.
Verča27 - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz