Nejkrásnější vánoční večeře

A zase jsou tady po roce Vánoce. Jako každý rok tady panoval vánoční shon. Na jedné straně lidé pobíhali po obchodech a nakupovali potraviny, které nesměly chybět na vánočním stole. Na druhé straně tady byly zamilované páry, procházející se zasněženým parkem, celé rodiny, bruslící na zmrzlém jezírku, natěšené děti, stavějící sněhuláky a malí ďáblíci, koulující pouliční prodavače. 

Ale jsou tu i lidé, kteří ránou osudu tyto radosti a starosti nesdílejí.
Lenny a Tom, to byly dvě děti ve věku asi jedenácti a třinácti let. Ne, nebyli to sourozenci, ale byli to dva kamarádi, které spojoval jejich osud. Obě děti přišly tragicky o rodiče. Lenny se však ujala jedna stará paní, která ale později umřela na zápal plic. Zato Tom vyrůstal od sedmi let na ulici sám, nikdo se ho neujal. I když tyto děti nikdy žádné dárky nedostaly, Vánoce pro ně znamenaly víc, než si dokážete představit. Neznamenalo to pro ně dárky, ani závody o nejkrásnější výzdobu či o nejrychlejší jízdu na saních. Pro oba dva to znamenalo novou naději, že bude lépe. Čas, kdy si lidé mají být blíž.
„Lenny, Lenny,“ volal Tom na svou kamarádku. Dívka se k němu přihnala a hodila po něm sněhovou kouli.
„Co jsem ti udělal, že mě kouluješ? Na, tady máš,“ a podal dívce kousek chleba.
Lenny ho rychle vzala a zakousla se do něj. „Tome, dneska jsou Vánoce, proč nemůžeme mít krocana a nádivku a puding a punč a cukroví, čokoládové figurky a mléko. Proč máme chleba?!“ zeptala se zklamaně Lenny a spolkla poslední kousíček chlebové kůrky.
Tom vzal její načervenalou hubenou ruku a stiskl ji. „Však víš, že můžeme být rádi aspoň za ten chleba.“ Tom si promnul nos a usmál se na svou malou přítelkyni. „Pojď,“ vyzval ji, „půjdeme do parku, tam jsme vždycky něco dostali.“ Chytil drobounkou dívenku pevněji a společně se rozeběhli k bruslící ploše. Tam se usadili a čekali.
„Mám nápad!“ vykřikla Lenny. „Protože jsou Vánoce a my nemáme pro sebe žádné dárky, budeme prosit kolemjdoucí a co dostaneme, to si večer dáme jako dárky.“ Tom jí na to přikývl a každý se rozeběhl na jinou stranu.
Lenny přiběhla k nějaké ženě, která zrovna vyhazovala staré boty.
„ Paní, jsou Vánoce, můj bratr je nemocný, prosím vás, dejte mi ty boty,“ a dívka sklonila hlavu a popotáhla, jakoby se chtěla dát do breku. Žena na ni soucitně pohlédla a boty jí podala. Lenny se rozeběhla dál a stejným postupem získala krabičku sirek, svíčku, děravé rukavice a ponožky s dírou na patě.
Tom zase dostal roztrhaný šátek, který teď už spíš připomínal kus hadru, starou děravou šálu, ošuntělý rukávník a starou dřevěnou píšťalku, avšak k jídlu nikdy nic nedostali.
Už se stmívalo a děti se znovu sešly u kluziště, které teď už bylo prázdné.
„Ahoj,“ pozdravily se děti jednohlasně a obě dvě se odebraly do ulice, která jim byla domovem.
Byla noc a z tmavé černé oblohy se začaly snášet sněhové vločky. Všude kolem zavládlo ticho, sníh se jen tiše sypal a zachytával se do jejich vlasů.
Děti se posadily proti sobě a usmívaly se.
„Mám pro tebe pár dárků,“ řekl Tom.
„Však já taky,“ odvětila Lenny a podala mu boty.
„No ty jsou parádní, ty jsou úžasný. Děkuju, teď ti můžu dát ty svoje, už jsou mi stejně malý. Snad ti nevadí, že jsou děravý,“ řekl rozjařeně Tom a s jiskrou v oku si boty prohlížel.
„Teď ti zase něco dám já,“ řekl a podal Lenny šátek. „Aby ti nebyla zima,“ dodal.
Lenny poděkovala a přehodila si kus roztrhaného hadru přes ramena.
Takhle si děti vyměnily všechny dárky.
„To jsou ale nádherné Vánoce,“ řekla Lenny. „Škoda jen, že nemáme tak krásnou hostinu, jako mají ti lidé, kteří sedí v teple za těmi stěnami domů,“ povzdechla si a pak přimhouřila oči a řekla: „Víš o čem sním?“
„Nevím,“ odpověděl Tom.
„Sním o tom, že spolu sedíme za těmi zdmi, v teple, ve svitu svíček, u vánočního stolu, plného samých dobrot a před námi by byl vánoční strom.“
Tom si všiml, že po její tváři stekla slza, která zapadla do sněhu a vytvořila tam dolík.
„Tak víš co? My si tu hostinu uděláme a budeme se mít lépe, než ti ostatní.“
„Jo? A jak to chceš udělat?“ zeptala se Lenny.
Tom vzal svíčku, kterou dostal od děvčete, zapálil ji a pak začal prstem malovat do sněhu nějaké obrázky. Brzy z těch obrázků vznikl krocan, puding, džbán s jablečnou šťávou, mísa s cukrovím a nakonec to celé ohraničil obdélníkem, označujícím stůl. Pak doprostřed stolu postavil svíci a řekl: „Tady je tvá vysněná hostina. No tak, dej se do jídla a pití, je tady toho tolik,“ a sám začal předvádět, že jí příborem z talíře.
Lenny ho začala napodobovat, až to vypadalo, že skutečně jedí. Pak si poposedli o kousek dál a přitulili se k sobě.
„To byla ale večeře, nejlepší v mém životě.“
Tom souhlasně přikývl a objal jí ramena, aby jí nebyla zima. Holčina si na něj položila hlavu. Dali si dobrou noc a usnuli.
Druhý den panoval po ránu zase čilý ruch a kolem dvou spících dětí se shromáždil hlouček lidí. Všichni kolemstojící upřeně hleděli na chlapce a dívku, před kterými byla nakreslená vánoční tabule. Lidé jich litovali, davem se ozývalo: „Chudáčci děti, chtěly si jen udělat krásné Vánoce a přitom už se nedočkaly rána.“

Ano, děti byly mrtvé, už se nedočkaly Božího hodu. Ale splnil se jim jejich sen, měly tu nejkrásnější vánoční večeři v širokém okolí.