Poodešla stranou, kde tušila pískoviště a začala hrabat. Po chvilce urputné práce našla co chtěla, v rukou svírala dva tmavé kamínky.
To budou tvoje očička, aby ses mohl podívat, jak Ježíšek vypadá, a taky ti musím udělat pusinku, abys mi o tom mohl vyprávět. Neboj, nechám si to pro sebe a nikomu to nepovím, on by mi to totiž nikdo nevěřil.
"Klárko, pojď už dovnitř!"
"Jen tady něco dodělám, mami."
Musím rychle, tady máš pusinku a nos a nezapomeň, zítra mi musíš všechno povědět, ju? A ještě tohle, popros Ježíška, ať to pošle tatínkovi.
Upravila poslední chyby na sněhulákovi a rozběhla se směrem ke schodům. V půlce cesty se ještě otočila a zamávala novému kamarádovi.
Uvnitř bylo teplo, oheň praskal v krbu a všude vonělo cukroví.
"Proboha, co jsi dělala s těma rukavicema? To snad není možné, alespoň na Vánoce bys mohla být čistá, ale to bych asi od tebe chtěla moc, viď?"
"Stavěla jsem sněhuláka a moc se mi povedl, podívej se..."
"Teď nemůžu, musím rychle doklidit, a pak začít vařit polévku."
"A co stromeček, mami?" Snažila se, aby ta věta nezněla moc smutně, už takhle byla maminka nešťastná.
"Ach jo, ještě stromek. Až si uklidíš pokoj, rychle ho ozdobíme, a pak uvařit a vše připravit na večeři. Tak na co ještě čekáš? Máš v pokoji nepořádek, jako by ti tam vybouchla bomba. Hoď sebou."
Vždyť tu mám uklizeno. Ach jo, minulý rok to bylo taky takové. Maminka běhala po domě a nadávala, ale to tu byl tatínek. Chytil ji za ruku a něco jí pošeptal. Určitě to bylo něco kouzelného, protože se začervenala a začala se smát. Kdybych to zaklínadlo taky znala, hned by bylo líp.
Drobnou ručkou začala zvedat hračky a uklízet je na jejich místa na poličkách. Poctivě každé hračce popřála krásné Vánoce a dala jí pusu. Dávala si pozor, aby žádná hračka neseděla sama. Zezdola se ozývalo rytmické klepání, jak maminka připravovala řízky.
Musím jí tyhle Vánoce udělat krásné. Co nejkrásnější. Ale jak? Kdyby tu byl tatínek, určitě by jí něco poradil.
Záclony lehce zavlály, jak otevřela okno a vyklonila se z něj. Vločky se jí zamotaly do vlasů. Pohled jí padl na blízký kostel.
Vezmu maminku na půlnoční mši. Vždycky říkala, jak moc tam chce, ale tatínek ji tam nikdy nevzal. Půjdeme teď spolu. Děkuju za nápad, tatínku.
"Kláro?! Co děláš u toho okna?! Vždyť bys mohla vypadnout!! Co to máš za nápady? A tomuhle říkáš uklizeno?"
"Maminko, půjdeme na půlnoční?"
Maminka se zarazila. Nejdřív se zatvářila překvapeně, a pak jí stouply slzy do očí. Pomalu si sedla na zem a přitáhla si holčičku do náručí.
"Ty bys chtěla?"
"Moc, třeba uvidím Ježíška..."
"Ale, Klári, Ježíšek přeci neexistuje."
"Existuje, já jsem ho viděla."
"Tak dobrá, pojď, půjdeme dodělat řízky a připravit na stůl.
Její dětskou tvář osvítila barevná záře stromečku. Byl to krásný pohled, zase po dlouhé době ji vidět šťastnou. Co si to namlouvám? Klárka je šťastná, vyrovnala se s tím mnohem líp jak já. Jen já nejsem schopná zapomenout. Kamkoliv se podívám, vidím ho. Jak mám slavit Vánoce? Je mi zle ze mě samotné. Hraji tady divadlo, jak jsem veselá a jakou mám radost z Vánoc a přitom bych nejradši... Já nevím... Křičela?
"Mami, ty si nerozbalíš dárečky?"
"Já tu mám dárečky, jo?"
"Ježíšek na nikoho, kdo byl hodný, nezapomene."
"Klári, vždyť už víš, že dárky jsem sem přinesla já."
Pokrčila rameny a dala se do rozbalování dalšího dárku. S radostí a vervou trhala papír. Jiskřičky v očích jí hrály, zesílené světlem Vánoc. Kdo by se vydržel mračit?
Ta její víra je tolik zvláštní. Mně když řekli, že Ježíšek neexistuje, oplakala jsem to. Ale ona? Pokrčila rameny a věří dál. A ten nápad, jít dnes na půlnoční.
"Tak co dárečky, líbí?"
"Moc, děkuju, mami. Pojď, za chvíli začne pohádka. A můžu si dát ještě kousek řízku?"
Dárky se jí moc líbily, říkala mi to. A konečně přestala říkat, že Ježíšek neexistuje.
"Klárko, poběž, ať nepřijdeme pozdě."
Mrazivý vzduch štípal, ale za ten pohled to stálo. Všude závěje sněhu osvětlené barevnými světýlky a samy se třpytící v milionech tónů duhy.
Kostel se zdál tolik veliký a voněl, těžko povědět čím, ale bylo to omamné. Musela se chytit maminky za ruku, jak se jí hlava zamotala. Všude byly rozsvícené svíce a lidé se na sebe usmívali, podávali si ruce s přáním všeho dobrého.
A pak začali zpívat.
Nebyli to andělé?
Oči plné bolesti se vpily do té zlatavé záře. Slza kanula jedna za druhou. Už to nemohla ovlivnit. Půl roku zadržované bolesti. Proto ten neustálý vztek, proto ty podivné pocity.
Musíš přijmout, že se to stalo. Přijmi to jako svou zkušenost. Řekni "ano" a jdi dál.
Tiše, zhluboka se nadechla. Plíce jí naplnila vůně kadidla, koled a Vánoc. Zlatavá záře ji prostoupila a odnesla veškerou bolest. Kde dřív bylo drásavé prázdné místo, tam teď nastoupil klid.
Kdosi jí chytil za ruku, nepřemýšlela a stiskla ji. Jako výraz díků, jako výraz
lásky. A přes závoj slz se usmála. Prostě jen tak usmála.
Pozorovala jsem ji celou dobu. Nejdřív byla smutná, tolik moc smutná, ale pak... Začala plakat a najednou se usmála. Nevím proč, ale takhle se moc dlouho neusmála. Když jsem se koukala kolem, všimla jsem si malého obrysu venku za oknem. Chtěla jsem vyběhnout ven, ale maminka mě nepustila. Ale já vím, že jsi to byl ty. Viděla jsem otisk nosu a ruky na skle. Vím, že jsi to byl ty a děkuju ti, Ježíšku.
Nastalo jaro. Sníh skoro zmizel. Jen v rohu zahrady zůstala malá hromádka s černými kamínky a rozmočeným dopisem s teď už nečitelným písmem. Snad tam kdysi stála prosba o trochu štěstí, o trochu lásky a klidu.
Snad se ta prosba splnila.
Ježíšek nikdy nezapomíná na ty, kteří byli hodní.
mosnic - čtenář
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz