Vánoční kytice

Už dávno jsou pryč doby, kdy se nám zdálo, že čas se neuvěřitelně vleče a že se těch Vánoc s Ježíškem asi nedočkáme. Procházely jsme seznamy svých přání, opravovaly, doplňovaly a těšily se, že alespoň část z nich nalezneme pod stromečkem.

Když jsem se po provdání přestěhovala na Moravu z vesnice do města, nebylo jednoduché zvyknout si na jiný způsob života. Chyběly mi lesy, pastviny, louky, řeka... To vše jsem měla kolem domku, ve kterém jsme bydleli. O Štědrém večeru nesměl chybět kapr, jablíčka a ořechy na stromeček a také půlnoční mše. Stromeček jsme měli pokaždé přímo z lesa, žádné trhy s nimi neexistovaly. Ve váze chvojí, nazdobeno, pokryto nastříhanými „fábory“ staniolu. Žádné kolekce, čokoláda se lila do formiček a když ztuhla, obalovaly jsme my děti tyto tvary opět do barevného staniolu. Ve škole pak byla burza a výměnný obchod s těmito vánočními atributy. Vždy jsem mamince nějaký in kousek od spolužačky přinesla pro radost. To už nevěděla, že jsem jej tajně ochutnávala a že většinou chyběl rožek čtyřlístku nebo ucho oslíka. Pak jsem figurku umně zabalila, aby nebylo moc vidět, že jí kousek chybí...

vánoce Naše 3 děti se narodily během prvních 5 let manželství. Ani tehdy to nebylo zcela jednoduché, zajistit pro všechny dárečky, stromeček, aby ty Vánoce byly radostí pro všechny. Stromeček již nebyl problém koupit na trhu, stál 10 Kč. Ale já chtěla ještě chvojí do vázy, nejlépe z borovice, která dlouho vydržela. Ze stromku vždy něco zbylo při ořezávání, ale nebylo to ono, prodávaly se jen větve ze smrku a ty se mi vůbec nelíbily.

Při procházkách kolem města jsem si všimla, že za městem je les, kde rostou i borovičky. A tak jsem dostala nápad, který se pramálo líbil mému muži, ale já si jej nedala vymluvit. Zhruba 2 týdny před Vánoci jsem se vydala brzo z rána na „lov“. V batůžku byla složena igelitka, teple jsem se oblékla a vydala se na tajnou misi... Tento rituál jsem opakovala mnoho let. Přiznám se, že jsem se trochu bála, ani ne tak zvířat, jako nějakého myslivce, který by mi asi napařil za můj „lup“ tučnou pokutu.

Uběhlo pár let. V okolí domu jsme vysadili stromky a mezi nimi i několik druhů borovic. Pomalu a jistě se dostávaly do takové velikosti, kdy bylo možné z nich ořezat pár větviček do vázy. Řekla jsem si: „Tak, holka, ještě naposledy ten adrenalin mezi stromy, a příště už se budu držet našeho dvorku...“

Venku mrholilo, všichni doma ještě spali a já pomalu kráčela k lesu. Rozhodla jsem se jít o něco dál. Sníh křupal pod nohami, sem tam se ozval štěkot psů. Vytáhla jsem z baťohu tašku a do ní „ufikla“ pár větviček. Posunula jsem se k výstavní borovici a najednou jsem cítila, že ztrácím pevnou půdu pod nohama. Byl tam nějaký výmol, díra a já se octla do půl pasu v jámě. Navíc se mi zvrtla noha a začala čertovsky bolet. „Co včil“, jak se u nás říká. Mobily nebyly, řvát se nemohlo, sic bych mohla přivolat i hajného...!? Myšlenky jsou ale „sviňa“, mohou zhmotnit i naše obavy.

Mezi stromy se objevil chlap. V myslivecké uniformě se zasmušilým výrazem ve tváři. „Co tu probůh děláte?“ zeptal se mě. Když uviděl tašku, hned pochopil. Vyslovila jsem obavy, že mám asi něco s nohou. Sáhl do kapsy a já se domnívala, že vytahuje bloček na pokuty. Vytáhl však barevný šáteček. „Víte, většinou jej nosím na krku, ale teď byla taková zima, že jsem si raději kolem krku omotal šálu.“ Hajný mi pomohl z jámy a usadil mě na pařez. Sundal mi sněhuli i ponožku, zkontroloval nohu a pevně ji ovázal šátkem. Zkusila jsem se postavit a šlo to. Na to mě doprovodil na kraj lesa a dal mi kázání, ať si příště podobné výpravy odpustím. Ani nejde tak o pokutu, jako o možnost zranění nebo pokousání divou zvěří... Ani jsem se nestačila zeptat, jak a kde mu vrátit šátek...Poslechla jsem jej, nikdy víc jsem nevyrazila na chvojí do lesa, stačilo mi to, co jsem sama vysadila u domu. Šáteček jsem vyprala a dala dětem na hraní k ovazování nemocných plyšáků. Muž se o mém lesním dobrodružství nikdy nedozvěděl.

Po mnoha letech jsme jednou s manželem navštívili se známými myslivecký bál. Vydařil se, zatančila jsem si, dokonce jsme vyhráli v tombole tlačenku. Najednou mi padly oči k výčepu. Stál tam vysoký statný muž a já jej poznala po hlase. I po tolika letech. Ano, byl to dárce šátečku... Naše oči se setkaly, bylo vidět, že i on si asi vzpomíná. Pak jsem jej ztratila z obzoru a po půlnoci jsme se s manželem vydali na cestu domů. Tajemného myslivce se šátečkem jsem již nikdy nepotkala.

Čas je neúprosný, ale někdy i milosrdný. Jsem již babičkou, mám 2 super vnučky a do lesa pro chvojí již dávno nechodím. Občas doma třídím nepotřebné věci pro charitu a to se stalo i před Vánoci. Vyřadila jsem zachovalé zimní oblečení, hračky a odnesla do charitativního obchůdku. Najednou jsem si vzpomněla na starý obr kufr na půdě. Vím, že jsem do něj uložila prastaré hračky od dětí, ty by nebyly na darování, ale možná by se nějaká retro našla pro vnučky. Kufr jsem v kuchyni otevřela a našla doslova poklady, staré víc než 40 let - člobrdo, karty, Igráčky a starého pruhovaného medvídka od syna. Měl nemocnou nožičku ovázanou šátečkem. V tu chvíli jsem byla zase tou mladou „střelenou“ ženštinou, která se i přes zákazy vydala na lesní „lup“. Medvěda i šáteček jsem vyprala a vložila do vozíku s hračkami. Vnučky nevědí, jaké pouto mě pojí s těmito věcmi, ale moc rády si hrají s prastarým plyšákem a jeho pestrou ozdobou.

Doba vánoční otevírá i vzpomínkové poklady, pofouká bolístky a zažene úzkosti. Jen je potřeba mít otevřené nejen oči, ale také srdce...

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete