Nemocniční Velikonoce

Když jsem byla malá, moje zubařka mi doporučila nošení rovnátek. Šla jsem na rentgen a tam mi zjistili, že kromě dospělých zubů mám jeden navíc v „třetí řadě“. Bylo rozhodnuto, musím jít na operaci, aby mi náhodou tento zub nenapáchal v puse nějakou paseku.

Dlouho jsem čekala, než mi přišla „pozvánka“ z nemocnice. Vlastně jsem na to už skoro zapomněla.
Jednoho dne přišel dopis a v něm termín nástupu do špitálu. Hrklo ve mně a začala jsem se bát.

Bylo mi to líto o to víc, že jsem nastupovala na Velikonoční pondělí. Pamatuji si, jak jsem nastoupila a ubytovala se. Na pokoji jsem byla se slečnou, která byla už dospělá. Našla jsem si hned první den pár kamarádek, se kterými jsem si mohla povídat.

Přiblížil se čas večeře. Dostali jsme malého čokoládového zajíčka a dvě obarvená vajíčka. Bylo to poměrně depresivní... Žádné vyšlehání pomlázkou, žádná nadílka od zajíčka, který u nás každoročně chodil, ale prostředí plné nemocných dětí, nepříjemných sestřiček a pachu dezinfekce.

Operace nakonec proběhla dobře. Ovšem samotný pobyt byl dost utrpení. Ležela jsem na posteli, která nepříjemně vrzala a to rušilo mou spolubydlící ze spánku, nedobré výplachy úst desinfekcí, šílená nemocniční strava...

Terezka, která se mnou byla na pokoji, v pátek mohla jít domů. Mne přestěhovali na pokoj vedlejší, kde jsem slečny naštěstí už znala, protože jsme měly společné sprchy a toalety.

Do jedné z nich se zamiloval chlapec, který ležel v pokoji naproti. Ten den, který byl zároveň nejhorší za celý pobyt, přišla plnoštíhlá sestřička, které jsem se bála, protože byla docela protivná, a oznámila nám, ať počkáme do devíti do večera na vizitu. Ačkoliv jsme byly už velmi unavené a chtěly jít spát, poslušně jsme čekaly. Čas jsme si krátily dopisováním s dotyčným od naproti. Pavlínka psala, já mu dopisy nosila. Zavřely jsme se spolu do koupelny a vymýšlely jednu z odpovědí.

V tu chvíli přišla sestřička a začala na nás hulákat, proč ještě nespíme. Jako bonus nám natáhla facku... „Říkala jste, že bude vizita, tak tu na ni čekáme...“ vyděšeně jsme odpověděly.
„Žádná vizita nebude, alou spát!“

Ještě dlouho mě tento zážitek velmi mrzel. Byla jsem proto ráda, když po 3 dnech jsem mohla konečně odejít domů. Naštěstí jsem už žádné jiné svátky v nemocnici nestrávila...