Tak už se nám zase blíží svátky jara a mně se v mysli přemítájí ty loňské. Vidím to jako by to bylo včera.
Měla jsem necelé dva měsíce do porodu, manžela věčně zaneprázdněného prací na opravách našeho auta, které stihl v létě předešlého roku nabourat. Poctivě jsem si plánovala co všechno se musí udělat, aby se nám Velikonoce vyvedly a my jen v klidu odpočívali a užívali si.
Jarní úklid včetně oken jsem zvládla i s tím velkým bříškem, byla jsem na sebe patřičně pyšná, ovšem mí známí, kteří mě viděli balancovat na parapetu okna mé nadšení nesdíleli. Stáli s vyvalenýma očima a mobilním telefonem v ruce, aby mohli rychle volat záchranku kdybych spadla. Vše bylo uklizené, vyčištěné a nazdobené.
Můj tříletý syn Petřík se moc těšil a chtěl mi pomoci s výzdobou a pečením beránka. Všechno se nám povedlo, jenom zbývalo upečeného beránka nazdobit pudinkovým krémem. Počkala jsem na večer a když syn usnul pustila jsem se do zdobení.
Poctivě jsem připravila krém, naplnila zdobící sáček a dělala jednu vlnku vedle druhé. Dalo mi to zabrat, záda jsem necítila, ale výsledek byl nádherný. Schovala jsem beránka do ledničky, aby krém ztuhl a unavená šla spát.
Jaké bylo mé překvapení po ránu, když jsem otevřela ledničku a uviděla beránka? Nevěřila jsem vlastním očím. Místo kudrnatého beránka, kterého jsem chtěla hrdě ukázat manželovi na mě koukal zmoklý beránek, celý splihlý. Vypadal spíš jako zmoklá slepice. Když jsem se otočila na syna, vše mi došlo. Jeho upatlaný obličej mluvil za vše. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo zlobit.
Petříček si totiž ráno šel do lednice pro jogurt a uviděl beránka. Tak "jenom" prstíčkem zkusil jestli je dobrý. Zjistil že je a tak všechen krém olízal, abych nepoznala že zkusil. Pokoušely se o mně mrákoty, ale vzhledem k tomu, že manžel dostal na Velikonoční pondělí směnu, tak se celkem nic nestalo.
Všichni známí chlapi byli perfektně od manžela informování, že se synem budu koledovat já, a proto se k nám nikdo nechystal a všichni na mě čekali s karabáčem doma. Na koledu jsem se synem vyrazila já a beránek se snědl i tak.
Nejprve jsme se vydali k prababičce. Tam na nás samozřejmě čekal dědeček i s čokoládovými andílky, které nám zapomněl dát na Mikuláše. To je pro něj typické, vždy něco zapomene a pak se smějeme příchozím situacím. Objeli jsme celou rodinku z blízkého okolí a domů přijeli přecpáni až hrůza.
Tehdy mi konečně docvaklo, proč se manžel z koledy vždy vracel až večer. Vždy se totiž tak přecpal, že někde usnul. Letos už bude manžel koledovat se dvěma synáčky. K Petříčkovi přibyl Honzíček. Takže chlapi půjdou z baráku a já budu konečně odpočívat.
Už se moc těším a vám také přeji příjemné Velikonoce a spoustu krásných zážitků, které i po letech vykouzlí úsměv na vaších tvářích!
Autor: MonikaD