Jak jsem chtěla chovat andulky

Je to asi 13 let. V létě mi umřel křečík a od té doby nebylo v našem bytě ani jedno zvířátko. Po chvíli se mi začalo po přítomnosti němé tváře stýskat a žadonila jsem u rodičů, aby mi nějakou koupili. Mým favoritem se stal papoušek – konkrétně malinká andulka. A aby to bráchovi nebylo líto, přemlouvali jsme, že každý chceme jednu – já samičku, brácha samečka a budeme mít mláďátka!
Netrvalo to dlouho a naši povolili.

Už ani nevím, kde přesně to bylo, ale v jednom pražském zverimexu měli krásného mladého modrého anduláka. Přesně takového, jakého si brácha vysnil. Byl plný energie. A tak jsme si ho vezli domů. Dostal jméno Ferda a stal se naším miláčkem. Během asi týdne se nechal ochočit a mile mi seděl na rameni, nechal se drbat na hlavě...

O nějaký týden později se na Kladně konala tradiční burza papoušků. A protože tam měli krásnou andulčí slečnu – bílo šedou, přesně takovou, jakou jsem si přála, jelo nás v autě o jednoho víc. Ferda měl družku a vypadalo to, že si budou rozumět. Andulka dostala jméno Nelča a já se těšila na naše společné chvíle.

Bohužel, Ferda zdivočel a už mi nikdy nesedl na rameno. Nela byla uklovaná potvora, a i přes mé veškeré snahy se ochočit nenechala. Mláďátka jsme taky nikdy neměli, protože když se náhodou objevilo v kleci vajíčko, Nela seděla na bidýlku a nechápavě na něj zírala.

Teď jsou to asi 4 roky. Nelče se na zadečku udělala podivná boule, ochrnula jí nožička, takže se nedokázala ani udržet ve stoje a padala na dno klece. Šla jsem s ní veterináři. Mysleli jsme si, že má nádor a chtěli jsme jí ukončit trápení. Byl to hrozný pohled, jak se snaží udržet rovnováhu.

Veterinář se jí bál. Zkontroloval ji a prohlásil, že to nic není, že to má jen oteklé z pádu a předepsal mi hrozně drahý vitamíny pro kuřata. Bylo jasné, že se zmýlil, že to dobré nebude. Ještě pár dní trvalo Nelči utrpení, než ji jednoho rána táta našel ležet na spodu klece.

Mysleli jsme si, že  Ferda pro ni bude truchlit. Ale ten byl úplně v pohodě. Po týdnu, kdy ji hledal, nabral nové síly. Teď je mu asi 14 let. Ferdík celé dny propíská, dělá binec a těší se pěknému zdraví. Naši jsou z něj na mrtvici, táta ho zkoušel znovu ochočit, ale nepovedlo se. Se mnou si hraje do té doby, když na něj jen mluvím. Jakmile strčím ruku do klece, už klove.

Nelituji pořízení andulek, ale vím, že už bych to nikdy neudělala. A když už, tak jenom jednu, abych měla ochočeného mazlíčka a ne dva uklovaný vzteklouny.