Kočička Madlenka

Zvířátka, to jsou moje lásky. O fence Besince jsem již článek psala, tak ještě napíši o mojí lásce kočičce Madlence.

V pražském bytě by mě ani ve snu nenapadlo mít doma kočičku. Ne proto, že bych měla něco proti kočičkám, opak je pravdou. Kočičky jsem milovala od dětství, tak jako pejsky. Lásku ke zvířátkům mi vetkla moje babička, u které jsem měla milovaná zvířátka, pejska Bobíka a koček měla babička hodně. Každá měla svoje jméno, Betynka, Madlenka, Mařenka a i jiná jména, ale moje paměť je vetchá.

To není až tak důležité, že?
Proč jsem neměla v Praze kočičku, se dnes také divím. Moje znalosti byly velmi chatrné, jaké možnosti jsou dnes pro chov kočičky i v paneláku. Dříve byl jenom písek, který jsem vždy cítila u kamarádky, která kočku chovala doma, prostě jsem cítila moč. Chyba, až nyní vím, co existuje prostředků proti pachům v bytě.

Když jsme se nastěhovali do domečku na vesnici, moje první přání bylo mít kočičku. Ovšem měla jsem přání v černé barvě. Plno známých okolo mne chová kočky, ale zrovna černou nikdo.  Jedna místní paní mi přislíbila, vydržte, u nás se objevil černý kocour a naše kočka čeká koťátka. Jasně, ráda počkám, může být i černobílé. Jaké bylo moje udivení, když mi přišla s kotětem, ale zrzavým. Ne, nezlobte se, ale já nechci zrzavý kotě. Jasně jsme se dohodly spolu na barvě. Zřejmě se chtěla kotěte zbavit, ale já za to nemůžu, mně se zrzavý kočky nelíbí. Kotě si odnesla a já čekala dál. Uplynul rok a nic.

Chodím na návštěvu k sousedům, mají koček více, ale žádné se mi barevně nelíbilo, i když jsem už ustoupila ze svého přání. Až jednou mi sousedka říká, máme nový koťátka, přijď se podívat. Byla to malá klubíčka ještě a mně se jedno zalíbilo, ale čekala jsem, až povyrostou, stejně musela být ještě u maminky. Uplynula doba, že by mohlo kotě od maminky a já šla vybírat. Vejdu do místnosti a proti mně se kulí kotě, ale jak jsem si ho chtěla vzít do ruky, uteklo.

A já věděla, aniž bych věděla, zda je to kočička, nebo kocourek, já měla vybráno, ano, to bude moje. Dopředu jsem byla rozhodnutá, že nechám kočku vykastrovat, bez ohledu na pohlaví. Ihned jsem další den jela s manželem do obchodu a vše potřebné nakoupila, aby měla pohodlíčko, záchodek, dobré kotěcí papání.

Týden byl pryč a sousedce se nedařilo kotě chytit. Mají je ubytované v kotelně, jim do bytu nesmí, což já nepochopím, ale do toho mně nic není. Až konečně nastal ten den a sousedka mi Madlenku přinesla, už se vědělo, že to je kočička. Chudinka malá, byla celá vystrašená a zalezla pod postele, nebo pod gauč, hledala místo, kam na ni nemohu.
Jasně, hlad a žízeň ji nutily vylézt, nalákala jsem ji na syrové kousky hovězího masíčka. Tím se nechala chytit a mohla jsem se s ní mazlit a učit ji vše, co bylo potřebné. Dala jsem ji na její záchodek, ze kterého vyběhla a loužičku udělala jinde.

Tu jsem ihned octem eliminovala, aby tam nešla znovu čůrat, ale byla opravdu šikovná a napodruhé už šla do svého záchodku dělat potřebu. Zima byla dlouhá a Madlenka se držela jenom doma, a když jsem otevřela dveře a viděla sníh, šup a už byla ve svém pelíšku. Přišlo jaro, krásný počasí a já ji vzala ven na zahradu, ale poškrábala mě, já ji pustila a už byla doma. Trvalo jí to dost dlouho, než začala chodit ven. Ale potřebu chodila dělat domů, než se naučila, že může vše vykonávat venku. Naučila se vše hravě, vždyť kočičky  jsou  inteligentní, ale i mě naučila, že ji musím respektovat.

Klidně řeknu, že ji ráda poslechnu a zároveň ji nesmírně miluji, je to moje další láska.  Jsme spolu druhým rokem a Madlenka si mě hlídá jako pejsek. Kam jdu, včetně WC, mě doprovází a já se směji, že mám svoji osobní ochranku. A když odejdu na kávu k sousedce, ač je manžel doma, ona mňouká-pláče, kde jsem, a hledá mě po celém domě. Jak přijdu domů, v klidu si lehne a spí.

Prostě jsme se vzájemně propojily a máme se moc rády. Nejraději je se mnou večer v posteli, koukáme spolu na televizi a i spolu usneme. Už si neumím představit život bez ní, jenom si říkám, oč jsem se po celé roky v Praze připravila.