Můj mazlíček

Psal se rok 1994, šla jsem se podívat na kamarádku, se kterou jsem dříve pracovala. Dali jsme si kafíčko a náhle mi něco začalo lézt po noze, teda spíš lechtat. Sehla jsem se, byla tam bílá malá kulička, takové nic. Kamarádka se na mne podívala a povídá, že těch bílých nic je celkem čtyři a že zatím neví, kam půjdou.

Abych vás dále nenapínala, byla to čtyři nádherná štěňátka trpaslíčího pudla, ale asi někde v rodu byl maltézáček. Prostě nádhera. Můj muž ale nikdy domů psa nechtěl. Já jsem po něm toužila. Dcery už byly větší - 12 a15 let, tak by to nebyl problém. Po příchodu domů jsem manželovi pověděla, co jsem u kamarádky viděla, a že bych jedno to mrně chtěla. Muž se nechtěl nechat přemluvit, tak jsem se domluvila s dcerami, aby šly škemrat. Manžel byl dosti neoblomný. Toho pejska jseme s holkama chtěly, tak můj nápad byl, aby ta starší dcera šla za tou kamarádkou a tu nejmenší kuličku, která si mne sama našla, přinesla.

Kamarádka bez problémů dceři pejska - čubičku půjčila, a ta ji přinesla domů. Muž ležel na sedačce a díval se na televizi. Opatrně jsme toho malého návštěvníka pustili k němu. Fenka se sama k němu přitulila pod jeho bradu. Bylo to něco úžasného. Hlavně to manžela taky dost dostalo, neboť potom souhlasil, abychom si tu malou kuličku nechali. Nelenila jsem, aby si to nerozmyslel, a poslala dceru s penězi k té kamarádce. Fenka dostala jméno Bejbina. Měli jsme ji moc rádi, hlavně všechny děti okolo dcer. Manžel byl nakonec taky v pohodě.

Musím vám však povědět, že když jsme měli doma k obědu kuře, třeba půl hodiny jí obíral takové ty měkčí chrupavky, aby jí je mohl dát. Moc dobře a rychle se naučila čistotě - venčení. Taky někdy, když nebylo tolik času hrát si s ní, dělala herečku. Třeba začala kulhat, nebo jen tak běhala po bytě jako splašená. No prostě, byl to náš mazel se všim všudy.

Teď je rok 2010 a my už žádného mazla nemáme, neboť okolo nás chodí dosti sobečtí lidé, kteří si myslí, že mohou vše. Psal se 11. říjen 2008. Byla jsem s Bejbinou venku a už jsme šly domů, když okolo nás šel pán s takovým tím bojovým plemenem (bez vodítka, košíku) a ten se zničehonic po té naší mrňavé čubajzně ohnal. Nevypadalo to zle, ale ten pán, co ho venčil, hned utekl a já jsem vzala Bejbu do náručí. Mazaly jsme domů, protože se klepala. Když jsem jí utírala pacinky, všimla jsem si,že jí z tlamičky teče krev. Podívala jsem se a hrůza. Zavolala jsem budoucího zetě, zda by nás neodvezl na veterinu. Do 10 minut jsme byli všichni u doktora, ale už jsem se sesypala. Byla jsem ráda, že budoucí zeť se mnou byl. Doktor prohlédl Bejbu, ale u toho jsem už nebyla. Zavolali mne do ordinace, kde vyřkl ten hrozný ortel, že to nejde zachránit, že má rozdrcenou sanici, s tím by žít nemohla. Operovat se to v takovém rozsahu nedalo. Prostě HRŮZA. Rozloučila jsem se s Bejbou a utekla ven. Ostatní zařídil zeťak, byla jsem mu vděčná. Já bych to asi nezvládla. Dlouhou dobu jsem nemohla být doma, tak jsem více času trávila u dcer, abych se z toho dostala. Dnes už to jde, i když jsou chvilky, kdy si na ni vzpomeneme a je nám na chvilku nanic.

Dnes máme vnučky, tak to docela jde. Máme se zase komu věnovat.

Autor: DidovaI

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10