Přišel mi pomoci, ale pozdě!

Byla jsem zvyklá žít v panelovém domě téměř odmalička. S rodiči jako malá holka ve druhém patře panelového domu, poté v bytě po babičce již dospělá v patře sedmém a i s manželem, než jsme tento byt "nevyměnili" za větší, samozřejmě se značným doplatkem.
      Lodžie u bytu, komora přímo v mezipatře, šatna v předsíni, - vymoženosti, kterých se nám v malém bytě prostě nedostávalo. Jediné, co mi bylo velice líto v době stěhování o pár tramvajových stanic dále,  byla kamarádka, se kterou jsem bydlela ve stejném patře.  Ale také se nakonec odstěhovala. Právě to přátelství, kterého se mi také nedostávalo hned, po nastěhování do velkého bytu mi hodně scházelo.
     Ovšem po čase jsem si nejen já, ale i manžel našli své společné přátele. To, že se jedná o rodinu, čtyřčlennou se dvěma syny, v našem věku zmiňuji jen pro objasnění. Koneckonců, to, jak staří byli a jsou jejich synové je v tomhle případě zbytečné rozepisovat, jelikož tito sousedé, jako takoví, jsou pro mne druhými rodiči a mám je moc ráda.
     MARTIN - starší syn těchto našich oblíbených, druhých rodičů nás navštěvoval celkem pravidelně, vzhledem i ke společným koníčkům, hráli jsme v té době šachy. Jednoho letního odpoledne jsem ho potkala na chodbě a slíbil mi, že se večer "staví", ale že čeká návštěvu, tak možná déle, než jsem byla zvyklá.
     To mi nevadilo, jelikož jsem odmala noční můra. Seděla jsem, televize jen špitala, luštila jsem křížovku.., dveře od lodžie dokořán, jelikož i v pozdní večerní hodinu bylo neskutečné vedro.
     Najednou..., z ničehož nic, jsem spatřila cosi běžícího po zemi, ale jen v očním zorném úhlu.  Podívala jsem se, nic jsem neviděla, tak jsem v klidu luštila tu křížovku dál..., ale najednou... běželo to zpátky! ŘÍKÁM SI! ... že by myš???!, kde by se tu vzala, ve třetím patře! Zmizelo to pod gaučem, tak jsem se zvedla, úplně vyřízená..., a vidím, jak si to mastí obří pavouk napříč naším obývákem!
     Tak rychle, jak jsem se stačila přemístit do předsíně při představě, že tohoto členovce, který měl v průměru minimálně 8-9 cm ještě spatřím, jsem od té doby možná ani nedokázala.
Seděla jsem v předsíni na zemi, telefonem, tenkrát pevnou linkou, jelikož mobilní telefony ještě k mání nebyly, volala jsem  MARTINOVI, kde je... a co se mi stalo. Řekl  mi, že přijde za moment, jen co návštěvu vyprovodí a jeho zvědavost nenechala na sebe dlouho čekat.
     Otevřela jsem mu dveře, v očích jsem měla snad smrt. Bylo to šílené, tedy alespoň pro mně! MARTIN, který se této havěti nikdy nebál, otevřel dveře od obýváku, nikde nic... Najednou se ten zmetek objevil, ale "přišel" z té předsíně. ve které jsem se před ním zavřela! Takže ten pavouk byl se mnou po celou tu dobu v předsíni, aniž bych o tom věděla!
     To, že jsou od přírody celkem zmatení a plaší vím. Nečekali jsme však, že změní směr  a  zmizí v kuchyni. Zaběhl někam pod kuchyňskou linku a od té doby ho nikdy nikdo neviděl.... . Proběhla v našem bytě i rekonstrukce, rušení umakartového jádra a tenhle členovec, který nejspíš někomu utekl, už vidět nikde nebyl.
     Můj manžel, který byl  ten večer v práci a vzhledem k noční až do rána nechtěl, abych mu toto vůbec vyprávěla. Nesnáší je stejně jako já, možná i více. Dlouho jsme si ještě oba rozsvěcovali při cestě na WC.