Už jako malá holka jsem si vždycky přála mít doma pejska, ale rodiče
mi to nikdy nepovolili, protože jsme bydleli v paneláku. Hned jak
jsem se odstěhovala od rodičů, tak jsem si s manželem pořídila
pejska německého ovčáka, fenku Besinku.
Bydleli jsme dočasně v pronajatém domku, kde jsme platili hodně vysoký nájem a také to bylo hodně daleko od Brna, kde jsem dříve bydlela a pracovala. Po 3 měsících bydlení mě volala má mamka, že nám našla lepší pronájem a hlavně za méně peněz.
Mezitím jsme si stihli do nového domku pořídit veškeré vybavení, tak nás čekalo velké stěhování. Po několika dnech stěhování jsme zjistili, že s pejskem to nejde a domluvili se s tchýní, že si tam Besinku dáme na týden na hlídání, než se přestěhujeme. Ona souhlasila. Asi 3. den, co měla naši Besi, jí zemřel její starý vlčák.
Po týdnu, když jsme si pro ni přišli, nám oznámila, že už nám ji nedá, že si ji chce nechat. Já jsem si nedovolila říct že né, a manželovi bylo maminky líto že jí zemřel pejsek, tak jí ju nechal a odjeli jsme bez ní domů. Tam, když jsme uviděli prázdné psí misky, tak jsme se oba rozbrečeli. Hned druhý den jsme se rozhodli, že zajedeme do psího útulku a tam si vybereme nějakého pejska.
V útulku moc velký výběr neměli, ale paní nám řekla, že jednoho vlčáčka má zamluvený nějaký pochybný pán, tak že ho raději dá nám. Bylo to tříměsíční štěně, které našli v krabici od banánů u popelnice. Měli jsme velkou radost, štěně zaplatili a jeli domů. Když jsme dojeli se štěnětem domů, tak jsme zjistili, že je celý zablešený, a má velký průjem.
Jako první nám skočil do křesla, a samozřejmě ho celý pokakal. Byli jsme tak naštvaní, že jsme měli chuť milého Britečka zavézt zpátky do útulku. Naštěstí jsme to neudělali, a časem se stal miláčkem celé rodiny. V útulku byl pouhé 3 měsíce, ale poznamenal ho na celý život. Strašně se bál cizích lidí, a byl na nás strašně závislý. Bez nás neudělal ani krok. Když jsme zjistili, že bez něj neodejdeme ani do práce, tak jsme přemýšleli, co budeme dělat. Zkoušeli jsme všechno možné, ale vždy se mu nějak podařilo za námi nějak utéct, ani uvázání nepomohlo.
Vždy za námi nastoupil do autobusu a my se každý den několikrát vraceli od zastávky domů a zkoušeli něco vymyslet, aby zůstal doma. Buď to rozkousal, překousal, podhrabal se atd. Když už jsme nevěděli co dál, tak jsme ho nechali samotného doma. Po návratu z práce nás ale čekal šok. Rozkousané celé vchodové dveře. No, dopadlo to tak, že jsem si našla práci, kde by mohl být se mnou. Začla jsem s ním pracovat u bezpečnostní služby a časem z něho byl dobrý hlídač.
Bohužel nás před 2 roky náhle opustil, odešel stářím do psího nebíčka. Ale měli jsme s ním tolik zážitků, že na něho každý den myslíme, i když teď máme dva jiné německé ovčáky. Prostě Briteček byl jen jeden, a už žádný pes nebude jako on. Měli jsme ho 11,5 roku a nikdy na něj nezapomeneme.
Autor: Jessynka