Byly jsme zhruba v polovině cesty. U takového hodně tmavého úseku stojí dva malé domy. Jeden krásný, druhý spíš takový polorozpadlý, strašidelný. Svítilo se, na okně se hřály dvě zrzavé kočky. Lampa osvětlovala chodník před vraty. A tam leželo něco hodně malého. Kňíkalo to a třáslo se zimou. Bylo to maličké kotě. Ještě slepé. Mohlo být tak den, dva staré. Celé zrzavé. Krásné.
Zazvonily jsme několikrát na zvonek domu. To koťátko musí být určitě těch dvou zrzavých koček hřejících se na parapetu. Po chvíli otevřela hodně stará paní. Omluvily jsme se, že rušíme tak pozdě a vysvětlily jí celou situaci. Neochotně nám řekla, že o žádném kotěti neví a že si ho nevezme.
Nepomohlo ani přesvědčování, že to koťátko nemá šanci venku přežít. Navíc touto cestou chodí dost psů, jezdí tam auta. Navíc byla opravdu už velká zima.
Popadly jsme kotě, zanadávaly si potichu na neochotnou důchodkyni (beztak si myslíme, že to kotě skutečně bylo jejích koček, jen se ho chtěla zbavit) a šly to řešit. Obvolaly jsme spousty kamarádů, kamarádek, příbuzných, ale nikdo kotě nechtěl. Nakonec se jedna rozhodla poskytnout dočasný azyl pro mrňouse. I přesto, že má doma dvě kočky a velkého psa. Šlo se k ní. Její táta velmi nadával. Bylo mi trapně a smutno. Křičel, že nechápe, proč se všichni nalezenci musí tahat k nim, a že jsme to kotě tam měly nechat, že buď by si ho tam kočka matka našla a nebo by prostě umrzlo.
Nastalo obvolávání útulků, veterin... V útulku nám řekli, že si ho nevezmou, na veterině už nikdo nebyl. Nakonec zůstalo u kamarádky. S tím, že co nejdříve musím sehnat někoho jiného, kdo by se o Henryho, jak jsem ho pojmenovala, postaral. Spolužačka mi doporučila se poradit s jednou organizací na záchranu kočiček. Tam mi poradili, že ho máme dát uspat. Že nemá šanci žít. Bylo to velmi smutné. Otázky, zda jsme udělaly správně, že jsme ho vzaly, pochybnosti, ale zároveň naděje, že se přece dá vypiplat. Kamarádky máma se spojila s veterinářem a ten jí poradil, jak se o miminko starat.
Když jsem sehnala slečnu, která si ho chtěla vzít, kamarádka už ho vrátit nechtěla. Byl to prý její Zrzeček, a že se o něj postará. Nakonec i její táta, který řádil jak černá ruka, se se vším smířil a přítomnost kotěte přecházel jen tichým bručením.
Po asi 3 týdnech mi oznámila, že bohužel opravdu umřelo. I když to vypadalo, že je odhodlané žít, chladné počasí zřejmě způsobilo své. A nejvíc ze všech ho obrečel její táta...
Taradorizp - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz