A to prý - „nemáme za jízdy mluvit na řidiče...“

Jednou jsem jela do Bohnic na Odru - což je moje oblíbené nákupní středisko na Praze 8 - Bohnice. 

Dcera mne vezla až do Kobylis autem, neboť měla tudy cestu do práce a já jsem vedla „svižný a veselý monolog“, ráno jsem totiž vstala vyspinkaná dorůžova a i ten mrazivý den byl příjemný a já milovala celý svět. A když mám dobou náladu, pusu nezavřu. Takže jsme vedly tu družnou debatu, ve které jsem celou cestu mlela jen já a já a já...
Vyskočila jsem z auta jako ladná srnka a čekala na autobus. Dlouho, předlouho... Ale to je přece v Praze normální, jízdní řády jsou na to, aby na zastávce něco viselo, přece tam nebude prázdná tabule!

Ale platí jen občas. Po několika autobusech, které mi byly k ničemu, přijela kýžená 187. 

Huráááá, ta tam jede. Jo, jede, ale jen ráno a právě udeřila osudná hodina, kdy tu končí a pak jede do vozovny v Kobylisích, což jsem ale já nevěděla, natož abych tam chtěla dokončit spanilou jízdu. 

Řidič mne ale klidně nechal nastoupit a teprve když vyrazil ze zastávky tři sta z místa, zjistila jsem, že tam trůním sama! A teď to začalo!
Řidič: „Nevím, co sem lezete, když tu končím!“ 
Já: „Moc se omlouvám,“ (přidala jsem úsměv č.3) „myslela jsem, že jedete dál, jezdívám tímto autobusem.“
Řidič: „Jo, ale ráno a vidíte, že jste tu sama!“
Já: „To jsem už zjistila, až co jste vyjel, ale proč jste mne neupozornil, abych nenastupovala, viděl jste mne.“
Řidič: „Co bych Vám měl říkat, když sem lezete...“
Já: „No dobře a zastavíte mi tedy někde, nebo mne chcete odvézt až do vozovny?“
Řidič: „Co bych zastavoval, když jste úplně v pohodě?“ (To jsem fakt nepochopila, asi jsem měla hystericky řvát!?)
Já: „Ale já nejsem v pohodě, docela spěchám, jen neumím vystoupit za jízdy zavřenými dveřmi...“

Chvíle ticha, kdy jsem nevěděla, co si mám myslet a co vlastně bude dál, uháněli jsme jak to v rámci možností jen šlo... Pak přibrzdil tak „jemně“, až jsem přeběhla celý autobus a zahřímal: „Vystupte, krucinál!“

Stále mne neopouštěla dobrá ranní nálada, ale na něho jsem tedy už vztek měla. Já přece nemohu za to, že ho doma naštvala manželka nebo co se mu stalo. Když tak „decentně“ zastavil, vyskočila jsem ven a rozloučila se slovy: „Tak teď už bude den bez vady, srážku s blbcem jsem si už odbyla.“

A metla jsem, co mi nohy stačily, protože kdyby šlo vraždit pohledem, tak tento článek nepíšu :-((((((

Ale jinak jsem měla na dobré, slušné řidiče docela štěstí, ani oni to nemají lehké...

Roxana - čtenářka
ChytráŽena.cz