Anežka

Jednou jsem šla s Benem, mým psem, opět na procházku a stavila jsem se cestou k taťkovi. Tentokrát jsem to ale vzala oklikou, abychom se pes i já víc prošli. Bylo totiž nádherné počasí. Nespěchala jsem. Na sídlišti, kudy jindy nechodím, jsem potkala starou paní s třínohým pejskem.

Pejsek byl i přes svůj handicap velmi živý. Ihned přicupital k Benovi a zajímal se o to, jestli je to pes, nebo fenka. Ben je dobrák od kosti. Když viděl o něco menšího chlupatého kamaráda, který navíc neměl jednu nohu, velmi opatrně se s ním očichal a počkal, až si ho pes prověří.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem. My pejskaři to už tak máme. Zdravíme se mezi sebou, i když se navzájem neznáme. Chtěla jsem pohladit i cizího pejska. Ben se ale postavil mezi mě a psa a dával svým kňučením najevo, že toto si nesmím dovolit.

„Dobrý den,“ pozdravila stará paní. „To je ale žárlivec.“

Ano, Ben je žárlivý od štěněte. A s věkem tato psí vlastnost ještě víc sílí.

Ani nevím, jak jsme si začaly s paní povídat. Vyprávěla mi o Endym, třínohém pejskovi, kterého si vzala z útulku.

„Nikdo ho nechtěl, protože mu jedna nožička chybí. Našli ho zraněného na silnici. Ale mně to nevadí. Však se podívejte, jak lítá,“ usmívala se stará paní. A skutečně. Endy byl chvilku tu, a pak zase tam, rozhodně nepostál na jednom místě. Pak mi paní vyprávěla o svých dětech i vnoučatech.

„Ti mi dali, když jsem si Endyho přivedla domů. Nemám prý rozum. Bydlím ve svém věku pořád sama a vše si doma udělám, navařím si, vyperu, ale oni si mysleli, že pejska nezvládnu. A já ještě peču vnoučatům a pravnučkám buchty,“ smála se vitální paní.  

„A kolik máte roků?“ zeptala jsem se neslušně. Opravdu mě to zajímalo.

„Devadesát šest,“ překvapila mě paní. Tak tolik jsem jí nehádala ani náhodou.

„Já jsem Anežka, když si tady tak povídáme,“ podala mi ruku. To byl zvláštní pocit. Jsem o víc, než polovinu mladší, a paní mi prozradí své jméno a vůbec se chová jako má kamarádka. Přijala jsem ruku, také jsem se představila, a musela jsem dál, ať dojdu ještě k taťkovi.

Když jsem šla opět na návštěvu k otci, schválně jsem šla oklikou. Třeba potkám Anežku s Endym? A skutečně. Stará paní si to cupitala po cestičce, opírajíc se o hůlku, a vedle ní cupital její pejsek.

„Dobrý den,“ mávala na mě z dálky. „Hned jsem vás poznala, podle Bena.“

„Dobrý den paní Anežko,“ usmívala jsem se. Tentokrát mi i Ben dovolil, abych Endyho pohladila.

A paní mi zase vyprávěla, jak si vyprala ten den závěsy a dala je proschnout na okno. „Vnučka mi dala. Chystala se prý, že mi s praním pomůže. A že mám nechat na ni alespoň žehlení. Ale ona toho má moc, dvě malé děti, k tomu do práce jezdí o půl čtvrté ráno. To já si to ráno krásně sundám a pomaličku vyžehlím. Když přijede o víkendu, tak ji překvapím. Závěsy už budou viset,“ usmívala se.

Já nedávno přišla o práci, a tak jsem záviděla vnučce paní Anežky. A ještě víc samotné staré paní. Tolik elánu v jejím věku. Kdo z nás se vůbec dožije devadesátky?

Její vitalita mi ale spravila náladu.

„Tak už mám vše vyžehleno, uklizeno, ale jsem dnes unavená,“ hlásila paní Anežka následujícího dne, když jsem, už jako obvykle, kráčela k otci oklikou. Ben se vítal s Endym.

„Musíte si odpočinout, paní Anežko. Nesmíte se přepínat,“ kárala jsem starou paní.

„Ale kdepak, pořádek musí být. To já bych ani neusnula, kdybych věděla, že mám doma nepořádek. Však nejsem ještě tak stará,“ usmívala se pomalu stoletá stařenka. „Raději se opotřebovat, než zrezivět,“ vyřkla známý citát. „A víte, že jsem říkala dětem, že jednou to chci mít na náhrobku?“

„Jako ten citát?“ ptala jsem se.

„Jo. Ten mě vystihuje!“ řekla paní rázně.

A skutečně ji vystihoval. Takto jsem si chodila pro pohlazení po duši denně. Měla jsem vždy to štěstí, že jsem cestou k taťkovi paní Anežku s jejím pejskem potkala. Nakonec jsem i já začala věřit v lepší zítřek, v to, že najdu práci a vše se v dobré obrátí.

Až jednou jsem ji nepotkala. Ben se rozhlížel, zvykl si, že se denně zdraví s Endym. Ale nebyl tu ani Endy, ani paní Anežka.

Po týdnu jsem potkala třínohého Endyho. Nedoprovázela ho ale paní Anežka. Pejsek cupital vedle cizí paní.

„Dobrý den. Je to Endy?“ zeptala jsem se. Čtyřnohý chlupáč mě ale nenechal na pochybách, že by to snad mohl být jiný pes.

„Ano, je. Vy ho znáte?“ zeptala se paní.

„Znám, a znám i paní Anežku. Kdepak je? Neuklízí zase?“

„Maminka před týdnem zemřela,“ dostalo se mi šokující odpovědi.

„Cože? Byla tak vitální. Upřímnou soustrast,“ sevřela jsem ženě ruku.

„Děkuji. Ano, do poslední chvíle byla aktivní. Ještě den před svým úmrtím uklízela. Zemřela v noci při spánku.“

„To je mi líto,“ řekla jsem a pokračovala v cestě.

Při své nedávné návštěvě hřbitova jsem si nemohla pomoci a procházela jsem kolem hrobů. Až na jednom jsem poznala známá slova: „Raději se opotřebovat, než zrezavět.“ Byl to hrob paní Anežky. Jistě se i v nebi tetelí štěstím, že má doma uklizeno.

Při každé návštěvě hřbitova koupím malou kytičku i pro paní Anežku. Zaslouží si ji. Díky ní má duše pookřála a já si uvědomila, že na světě jsou i milí lidé. A pokud jdu na hřbitov neplánovaně, tak alespoň cestou natrhám kytičku lučních květů. Jsou stejně tak prosté a krásné jako stará paní.