Babí léto v Doubravském údolí

O prvním říjnovém víkendu jsem se rozhodla, že využiji krásného slunečného počasí, které letošnímu podzimu nadmíru přeje, k výletu do krajiny skalních věží a obřích hrnců v nedotčené a pověstmi opředené přírodní rezervaci Údolí Doubravy. Toto jedinečné území byste našli severovýchodně od Chotěboře v chráněné krajinné oblasti Železné hory.

Údolím protéká čistá a chladná říčka Doubrava, která si nekompromisně razí cestu balvanitým řečištěm, překonává směle výškové rozdíly kolem padesáti metrů a s hukotem se valí četnými zákrutami. Když jsem si v Chotěboři na náměstí koupila svačinu, vyrazila jsem po červené turistické značce směrem k Hornímu mlýnu, který před několika lety do základu vyhořel. Roku 1854 se tu narodil spisovatel a novinář Ignát Hermann. U Horního mlýna začíná naučná stezka Údolím Doubravy, která je dlouhá 4, 5 km a nabízí celkem jedenáct zastavení. Trasa je určena pouze pěším turistům, je středně náročná a vyžaduje dobrou obuv. Vede romantickými místy a nalezišti chráněných rostlin i živočichů, musíte však dávat pozor, aby vám noha neujela po kluzkém balvanu, protože v údolí se i v parném létě drží vlhkost a mezi skalami proudí chladný, osvěžující vzduch. Za vynaloženou námahu budete  však bohatě odměněni nezapomenutelnou podívanou.

Budete-li dále pokračovat po červené podél řeky, brzy dojdete k místu, které se nazývá Točitý vír. Zde se podle pověsti kdysi bili dva vodníci o jednu ženu. Zlý vodník z Doubravy ji unesl jakémusi vodníkovi z Vltavy, a ten si pro ni přišel. Byl to děsivý souboj. Když se dařilo vltavskému zelenému mužíkovi, vystřikovala z vody bílá pěna, jakmile získal převahu doubravský, pěna se zbarvila červeně. Vlny bičovaly okolní skály a voda stříkala až k nebesům. Pražský vodník nakonec souboj prohrál a jestli tomu dobře rozumím, ten doubravský tam žije stále, tak se mějte na pozoru a nic si v těchto místech nezačínejte.

Od ústí Kamenného potoka můžete krátce odbočit po modré turistické značce a vyšplhat se na skalní věž Čertův stolek, odkud je pěkný výhled do údolí. Skalní stěna dosahuje výšky asi třiceti metrů. Pod Čertovým stolkem vzniklo mrazovým zvětráváním nejrozsáhlejší kamenné moře v Doubravském údolí. Balvany zasahují až do říčního koryta.

Slezeme zpátky dolů a pokračujeme dále podél řeky po červené, až přijdeme pod Sokolohrady. I tady můžete udělat odbočku a vyškrábat se nahoru na vyhlídku. Najdete zde i zbytky původního hradu Sokolova ze 13. století. Podle pověsti v něm žil vladyka Heřman, který se zamiloval do dcery bohatého velmože z Chotěboře, Polyxeny. Lidé však hrádkem opovrhovali a Heřmana považovali za umouněného venkovského balíka, proto také otec dívky vztahu bránil, až se mu jednoho dne podařilo shodit Heřmana ze skály a zabít ho. Hrádek Sokolov pak bez dědiců úplně zpustl. Nedaleko od Sokolohradu se nachází další chráněné území – přírodní památka Písník u Sokolovce, který je zarostlý rašeliníkem s výskytem masožravé rostliny rosnatky okrouhlolisté.

Až si prohlédnete Sokolohrady, můžete pokračovat po zelené lesem do Bílku či Horního Sokolovce nebo se vrátit dolů do údolí a do Bílku dojít po červené značce podél řeky Doubravy. V místě zvaném Mikšova jáma nedaleko Bílku spadá Doubrava 1,5 m vysokým vodopádem do hluboké tůně. Skály zde dosahují až dvaceti metrů, vodopád hučí, místo je jak dělané pro malou zastávku a zamyšlení. V babím létě je v Doubravském údolí obzvlášť krásně, javory i lípy se odívají do teplých barev podzimu, svahy pokrývají bukové lesy, okolí kamenných moří si přisvojily jedlové bučiny. Díky nejrůznějším druhům kapradin se údolí Doubravy stalo botanicky cenným územím. Balvanité koryto řeky vyhovuje skorci vodnímu, v dutinách stromů hnízdí puštík obecný. Ze vzácných druhů lesních ptáků můžete zaslechnout třeba budníčka, sýkoru parukářku nebo šoupálka dlouhoprstého. Ze savců je možné u vody spatřit rejsce vodního nebo myšici lesní, v tůňkách se to hemží raky.

Svůj výlet Doubravským údolím můžete zakončit jako já v obci Bílek, odkud jezdí i vlak, nebo si dát v hospůdce v Bílku něco na zub a vrátit se zpět do Chotěboře opět podél vody, kudy jsme přišli. Mně osobně to stačilo jen „tam“, protože jsem se cestou hodně zastavovala a fotila, a i tak mě z tohoto terénu pro horské kozy docela bolely nohy. Soudím ale, že to za to stálo.