Babiččina chaloupka

Babička má domeček, pro nás děti chaloupku, v malebné vísce, kde je jen malá prodejnička a hospůdka, jinak nic. Vždy se moc těšíme, až zase pojedeme vláčkem za babičkou a dědou. Domeček má malou předzahrádku, kde jsou krásné květiny. Branku obepínají pnoucí růže, červené.  A jak voní.
Taky na srdcovky nesmíme zapomenout, neb je to květina srdce, jak říkává děda. Ovšem kosatce nesmějí v zahrádce chybět, to zase nedovolí dědeček. Má je rád, jsou tak hrdé. Babička má sice jiný názor, neb se statečně rozrůstají po celé jedné straně plotu, ale děda nepovolí, aby jen jeden oddenek byl odebrán. Přece je to živá bytost. Tak se rozrůstají vesele dál. Mají různé barvy. K dřevěnému plotu se náramně hodí. Teď už je jen natřen hnědou barvou, ale dříve zářil veselými barvami. Modrá, žlutá, zelená, červená. To byly barvičky mého mládí.

Děda vždy chtěl, aby bylo vidět živo, veselo ve stavení, které je za plotem. A živo bylo někdy až až. Pokud se sešla všechna vnoučata, měla babička co dělat, aby navařila, napekla pro takovou smečku. Dělala to ovšem ráda, usedla na štokrdle a pozorovala, jak vše mizí do hladových krčků její drobotiny. Děda sedával vedle babičky, pohladil jí po ruce a mrkl. Na znamení poděkování i uznání za její práci. Babička se pak na dědu usmála, pohladila ho též po ruce a spolu sledovali naší snahu, aby na stole nezůstal ani drobeček, jak říkával děda.

Po nakrmení jsme statečně odcházeli na zahradu za domem. Byla velká, prostorná, plná ovocných stromů i míst na hraní či zákoutí, když někdo zatoužil být sám. Jen na jedno místo se nesmělo, byla to babiččina chlouba, bylinková zahrádka. Po jedné zkušenosti nás děcka vykázala ze svého ráje. Chtěly jsme udělat radost, tak se plelo vše, co byl "plevel", bohužel, naše dětská mysl uznala jen to, co kvete a voní, za radostné kvítí, což bylinky rozhodně nebyly. Od té doby byla tato část pro drobotinu zakázána, ba přímo strašidelná. Děda nám vyprávěl různé bajky, aby nás postrašil a vůbec nikoho pak ani nenapadlo se do tohoto ráje jen vplížit či nakouknout z přímé blízkosti. Kdepak, takový jsme měli respekt. Pro jistotu ale dědoušek vydlabal ze dřeva strašáka-hlídače, takové prapodivné stvoření.

Tenkrát jsme se  báli, ale dnes s odstupem času je ještě vidět, že zase takové strašidlo to přece jen nebylo. Děda nás nechtěl moc vylekat. Dětská představivost byla přece jen výstižnější než dědova práce. Na zahrádce byla i houpací síť, o kterou se vedly ukrutné boje. Kdo by taky nechtěl odpočívat v takové síti, která je i na pirátské lodi. Též i vana byla součástí našeho ráje. Bazény ještě nebyly. Ale i ta stačila k radosti dětí. Děda někdy použil i hadici na ochlazení drobotiny. To pak bylo křiku, výskání a smíchu, co se rozléhal dědinou.

Den má svůj čas, někdy se zdál, že je rozhodně kratší než noc. Spát se chodilo do podkrovního pokojíku, byla to vlastně bývalá půda, která se proměnila ve 3 pokoje pro mládí. Zde byly velké mohutné postele, aspoň z pohledu dětí, s kanafasovým povlečením, jak vonělo. Stůl, židle, truhla a stará almárka. Víc nebylo třeba. Na poklady, co jsme si přivezli, to bylo dostačující. Starouškové nás před spaním doprovodili do komůrek, pohladili, pusu na dobrou noc dali, i okýnka s muškáty otevřeli, aby čerstvý vzduch mohl plynout a přivát nějaký krásný sen. Tak to byla chaloupka mého mládí, naší babičky.