Báječný zájezd

Před nedávnem jsem na Chytré Ženě četla článek, kde pisatel mimo jiné vzpomínal, u kterých moří byl. To mne inspirovalo, abych i já v duchu probrala své návštěvy u moří. Měla jsem to skoro stejné, jenom jsem na skok byla také u moře Kaspického. I když to ve skutečnosti je slané jezero, názvem se řadí k mořím. Myslím, že běžně se ke Kaspickému moři na dovolenou od nás nejezdí, tak možná by i vás zajímalo pár postřehů a zážitků – ostatně, víc si jich ani nepamatuji. Ale od začátku.

V roce 1985 mi zaměstnavatel nabídl zájezd do Sovětského svazu na 17 dní. Jednalo se o celkem lukrativní nabídku, nikdy jsem neabsolvovala tak dlouhý zájezd, ani tak daleko a také bylo důležité, že větší část ceny zájezdu platil zaměstnavatel, menší já. Pro naši pobočku bylo vyčleněno jedno místo. Nemyslete, že jsem byla tak důležitá, že hned zájezd nabídli mně. Nejdříve nabídli zájezd kolegyni, která právě podala výpověď, protože jí nevyhovovala pracovní doba. Zájezd ji měl přimět k tomu, aby výpověď stáhla. Ano, tenkrát si zaměstnavatelé vážili zapracovaných a poctivých zaměstnanců. Kolegyně ale na výpovědi trvala a tak došla řada na mne. Já se moc nerozmýšlela, věděla jsem, že sama bych na takový zájezd neměla. Syn už byl na gymnáziu, těch 17 dní se beze mne obejde. Bohužel dva dny před nástupem jsem dostala parádní chřipku – rýmu, bolest hlavy, teplotu. Ale na zájezd jsem jela. Moc lituji, že jsem tehdy nevlastnila foťák, takže z celého zájezdu mám pouze dvě fotografie, jinak jen koupené pohlednice. Trasa zájezdu byla: Moskva – Baku – Jerevan – Tbilisi – Kyjev. Zájezd organizoval Čedok. Měli jsme tedy českého průvodce od Čedoku a kromě něho se v Moskvě přidružila ještě průvodkyně ruská a v Gruzii i gruzínská. Ale stejně většinou s námi po památkách chodil jen český průvodce.

báječný zájezd Let do Moskvy proběhl hladce. Ubytovali nás ve dvoulůžkových pokojích, já dostala za spolubydlící Adélu, ženu mého věku. Moskva mě nijak zvlášť nenadchla. Podle plánu jsme viděli Kreml, zvon Kolokol, dělo Car puška, Chrám Vasilije Blaženého a další pamětihodnosti. Do Leninova mauzolea jsme odmítli jít, ta hrozná fronta byla ztrátou času. Slýchala jsem, že v Sovětském svazu se všude musí chodit hromadně a jen tam, kam vám dovolí, tedy s průvodcem. My měli jinou zkušenost. Měli jsme dost volna a tak jsme hned druhý den vyrazily s Adélou a ještě třemi děvčaty do pravoslavného kostela, který byl nedaleko našeho hotelu. Byla jsem překvapená, že tam lidé nosili spousty jídla, vše se to pokládalo hned v jakési předsíni na stoly. Byla tam hlavně vajíčka, pak různé buchty, ale i zabitá kuřata a i jídla v hrncích.

V Moskvě jsem také prvně viděla žebráky, u schodů v metru, jeden bez nohy, druhý opilý na šrot.

A musím říct, že lidé, když zjistili, že jsme z Československa, k nám byli přívětiví. Tedy až na prodavačky. Říkalo se tehdy, že prodavačky u nás jsou nevlídné, ale prodavačky v Moskvě byly mnohem arogantnější. Kupovaly jsme s Adélou barometr. Já jen obyčejný, Adéla chtěla společný s teploměrem, případně s něčím dalším a ve dřevě. Můj byl k sehnání snadno, kvůli tomu pro Adélu jsme zlítaly půl Moskvy. Ale nakonec jsme byly úspěšné. Je to už dávno, ale barometr z Moskvy mám stále a je stále funkční, přesto, že v návodu bylo psáno, že se nemá převážet letecky, že se může poškodit. Kvůli barometru Adély jsme měly pěknou patálii. Adéla ho koupila myslím v GUMu a jak jsme potom ještě šmejdily po městě, narazily jsme na obchod, kde stejný barometr stál o několik rublů méně. Adéla se tedy rozhodla dražší barometr vrátit. Hnaly jsme tedy zpátky do GUMu, ale prodavačka tvrdila, že jejich cena je správná a nechtěla Adéle peníze vrátit. Byl z toho křik na celý krám, ale nakonec Adéla odcházela jako vítěz, barometr vrátila, peníze dostala zpět a šly jsme do druhého obchodu koupit ten lacinější. Já tam koupila ještě takové svítící digitální hodiny na televizi, tehdy to byla velká móda. Druhý den jsme šly s děvčaty na zmrzlinu. Pamatuji se, jak prodavačka, taková bábuška, byla rozčilená, že chceme každá jen jeden kopeček. Dávala zmrzlinu do kovových mističek a hubovala, že kvůli jednomu kopečku musí mýt mističku. Ale zmrzlina byla lahodná, smetanou se nešetřilo.

Z Moskvy jsme letěli do Baku. Tam to bylo zajímavější. Bydleli jsme v novém krásném hotelu na kopci nad městem. První den jsme to moc nevnímali, protože jsme přijeli do hotelu za tmy, ale ráno bylo nádherné. Od hotelu jsme měli město jako na dlani a za ním krásné modré moře. Úchvatný pohled. Ovšem šok jsme s Adélou zažily první večer v koupelně. Sotva jsem rozsvítila, nastalo velké šustění a do všech koutů se spěchali ukrýt švábi. Nebo rusi? Hned ráno jsme si stěžovali našemu průvodci, ale bylo nám řečeno, že jsme v orientu a tam to tak prostě je. Tak jsme si zvykly na to, že když je rozsvíceno, je koupelna naše, když je tma, je hmyzu. Naštěstí na pokoji jsme ani jednoho brouka nikdy nenašly.

Ještě se musím zmínit o jídle. Ke všemu jsme dostávali arabský chléb, velké placky. Jídlo mi celkem chutnalo. Bývalo skopové a ve všech třech zakavkazských republikách jsme dostávali zvlášť talířek zelených bylinek. Prý pro povzbuzení trávení. K snídani býval čaj nebo i káva, ostatně to bývalo i po obědě. Bohužel oboje nám servírovali už slazené a to hodně.

Při první večeři jsem se lekla, pod stolem se mi někdo nebo něco několikrát otřelo o nohu. Zvedla jsem opatrně ubrus – kočka. A bylo jich tam několik. Špacírovaly mezi personálem a mezi hosty, nikdo je nevyháněl.

Organizovaně jsme navštívili řadu památek, bylo skutečně na co koukat. V nové části bylo plno nových socialistických soch a poměrně moderních budov, ve starém Baku se zastavil čas. Hradby, silné zdi, úzké křivolaké uličky. Viděli jsme Dívčí věž, Chrám vyznavačů ohně, kde plál věčný oheň. Překvapilo mne, že všude v okolí Baku ze země tryskaly ohýnky, prý vznícené plyny, kterých je v Ázerbajdžánu plno.

O Baku se říká, že je to město větrů. Vítr tam tedy opravdu foukal. Obyvatelé jsou tam vesměs muslimové, ale neviděla jsem tam žádnou ženu v burce.

Jakmile jsme měly volno, šly jsme s Adélou a třemi novými kamarádkami k moři. Chtěly jsme vidět Kaspické moře zblízka, ale to nebyl jediný důvod. Adéla dostala od svého přítele úkol. Stavěl loď, se kterou se chtěl odvážit na moře a chyběla mu jedna součástka, u nás nebyla k sehnání. Pověřil tedy Adélu, aby ji vymámila v Baku z námořníků. V přístavu právě kotvila velká námořní loď, tak jsme ji okukovaly tak dlouho, až si nás všimli námořníci a pozvali nás na loď. No, museli nám spustit můstek a pomoci nám. Když nás tedy provedli lodí, vytasila se Adéla s papírkem, na kterém měla od přítele precizně provedený nákres součástky. Námořníci se chvíli dohadovali a pak slíbili, že součástku seženou, máme přijít zítra odpoledne. Pozítří už budou na moři, poplují do Turkmenistánu, takže určitě zítra. Moc jsem tomu nevěřila, ale když jsme dorazily druhý den k lodi, už čekali na břehu a Adéla součástku dostala.

Jedno odpoledne nás vyvezl autobus k moři na pláž. Myslela jsem si, že Kaspické moře poblíž Baku není vhodné ke koupání, že je znečistěné kvůli těžbě nafty. Ale pláž, na kterou nás dovezli, byla krásná, čisťoučká a voda zrovna tak. Jediný stín na odpoledni u moře byl ten, že pláž byla rozdělená na dvě poloviny drátěným plotem, který vedl až do moře. Jedna polovina pro místní a druhá pro turisty. Po celou dobu u toho plotu na straně místních postávalo pár kluků, prsty vpletené do pletiva a nos téměř skrz drátěná oka a koukali na naši polovinu. Bylo mi jich líto. Přišlo mi, že druhá polovina pláže, ta jejich, není tak krásně uklizená a možná jsou i jinak diskriminováni. Plot je tam zřejmě i proto, aby nemohli mluvit s turisty a dozvědět se, jak to vypadá v jiných zemích. Ale brzy jsem na to zapomněla, a užila jsem si krásné koupání.

Poslední den jsme měli na programu ochutnávku vín v Karavansaraji. Karavansaraj je jakýsi starobylý zájezdní hostinec, který dříve sloužil obchodníkům, co putovali po „hedvábné cestě“ a jejich velbloudům k odpočinku. Prostory objektu byly rozčleněné na menší oddíly, oddělené pouze sloupy. Teď Karavansaraj sloužil jako restaurace a k prohlídkám pro turisty.

Když jsme dorazili (bylo to ve starém Baku), čekal nás připravený dlouhý stůl s naší československou vlaječkou. Viděli jsme, že v dalším oddíle už sedí Američané a na druhé straně Litevci. Pro každé oddělení byl určen jeden číšník, který nosil víno, jídlo a vůbec se musel o „své“ turisty starat. Ptali se, zda budeme potřebovat tlumočníka. Hrdě jsme odpověděli, že nikoliv, s ruštinou se nějak popasujem. Byl to příjemný a vydařený večer, víno i jídlo nám chutnalo a číšník nám vyprávěl vtipy, většinou vtipy „Rádia Jerevan“, takové kameňáky, tehdy byly i u nás dost populární. Jerevan je sice v Arménii, ale vtipy o rádiu Jerevan jsme skutečně poslouchali v Ázerbajdžánu. Později došlo i na zpěv. Protože Litevci také zpívali, domluvili jsme se s nimi, že se budeme střídat. Vždycky jednu píseň my a jednu oni. Musím uznat, že zpívali líp než my, možná to byl nějaký pěvecký soubor. My byli ze všech koutů republiky, ale zato jsme zpívali s chutí. Nakonec nás náš číšník šel doprovodit a na rozloučenou nám na vyvýšeném okraji nezakryté studně před objektem zatančil divoký tanec se šavlí. Celou dobu jsem trnula, že uklouzne a spadne do studně. Ale byl šikovný a nic se mu nestalo.

Zpátky do hotelu jsme se vraceli pěšky spoře osvětlenou uličkou. Šlo se nám dobře, bylo to z kopce, my rozjaření, štěbetali jsme… Najednou mě Adéla poprosila, ať počkám, má nějaký problém s botou. Měla na nohou sandálky a asi se jí rozepla přezka. Zastavily jsme se tedy, Adéla se sehnula a kutila něco u sandálku. Nedařilo se jí botu zapnout. Najednou koukám - jsme v obklíčení. Z ničeho nic kolem nás stálo v kruhu možná 10 výrostků. Nic neříkali, jen koukali. Byla jsem z toho zmatená, ale nepřišlo mi, že bychom se měly bát. To až když se Adéla prudce napřímila a zařvala: „Co na mě šaháš, ty zmetku!“ Jak byla sehnutá, jeden z těch výtečníků jí sáhl na zadek. To už na srandu nevypadalo. Povídám: „Adél, bafni boty do ruky a mažeme.“ Jenomže – nešlo to. Ať jsme se obrátily tam nebo tam, kluci vždycky stáli před námi. Vzápětí jsme naštěstí uslyšely zvuk motoru, nějaké auto šplhalo k nám do kopce. Kluci byli v tu ránu pryč. Zmizeli zrovna tak bleskurychle a neslyšně, jako se prve objevili.

Auto dorazilo až k nám. Místní strážci zákona, Milícija. Jeden vystrčil hlavu z okénka a přísně se nás ptal, co tam děláme samy ženské a ještě ke všemu v noci, nevíme snad, že tam nemůžeme chodit samy?

Nevíme, nikdo nás neinformoval. Ale hned jsme vysvětlovaly, že tam nejsme samy, jdeme se skupinou, jen jsme se trochu zdržely kvůli defektu na botě. Opět přísně nám nařídil, ať co nejrychleji naši skupinu dohoníme. Právě to jsme měly v úmyslu. Okamžitě jsme se poklusem řítily s kopce, Adéla sandály v náručí. Strážci zákona jeli celou dobu při nás a teprve, když jsme skupinu dohonily, zamávali nám a odjeli. V naší skupině panovala pořád dobrá nálada, průvodce šel vpředu a hlasitě vyprávěl nějakou rozvernou příhodu. O tom, že se mu před chvílí dvě ženské málem ztratily, neměl ani potuchy.

Když jsme se v hotelu ukládaly ke spánku, musela jsem Adéle sdělit, co mne právě napadlo: „Víš, že si teď myslím, že ten plot na tej pláži…“ „je moooc užitečnej,“ dořekla za mne.

A zítra už nás čeká Jerevan. Ale o tom až někdy příště.

Bm68 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete