Bubi

Přemýšlela jsem, proč poslední dobou všechny mé články a úvahy vypadají tak pesimisticky. Proč ani já se nedokážu pořádně na něco těšit? Proč mám tak špatnou náladu já a vidím vše zlé i kolem sebe? Dívám se špatně, nebo se svět tolik změnil?

Na začátku, když se objevila epidemie, která sužuje celý svět, si lidé pomáhali. Zpívali, tleskali, víc stáli při sobě. Dnes jsou ale lidi na sebe zlí, ubližují si, nadávají si na ulici. Vidím to každý den. Jdu do obchodu a lidé se hádají o vozík, hubují na důchodce, že si přišli také nakoupit a téměř každý mladší nadává na to, že se zvyšují důchody. Ti starší naopak poukazují na to, že mzdy rostou a z důchodů se nedá žít. Studující nadávají na učitele, učitelé na žáky. Ano, stále ještě člověk potká třeba na horách usmívajícího se turistu, který pozdraví, na cvičáku majitele psů, kteří spolu normálně hovoří, v dětském koutku i milé rodiče nebo prostě potká dobro i jinde. Já sama se snažím pomáhat i těm, které pořádně neznám a snažím se vždy s každým vyjít, i když i já se setkávám s agresí a i má psychika často odnáší zlobu druhých.

Poslední pozitivní zážitek mi ale vynahradil ty předchozí negativní. A tak se o něj chci podělit.

Paní Galušková si před lety pořídila pejska Bubiho. Bubi je pravý oříšek. Je to malý nenáročný čiperný pejsek těšící se dobrému zdraví. Je hodný a snese se s každým psem, kočkou a dalšími zvířaty. Bubi má jedenáct let, ale paní Galušková má už osmdesát. Když si paní pejska pořizovala, zachránila ho před smrtí. Tehdy navštívila známou na vesnici a její soused chtěl nechtěné štěně utopit. Ostatní štěňata se mu podařilo rozdat, ale posledního oříška se nemohl zbavit, a tak se rozhodl pro brutální čin. Tehdy paní Galušková nepočítala, kolik jí bude, až pes bude mít pět, deset a posléze i víc let. Důležité pro ni bylo psa zachránit. Bubi jí to mnohokrát vrátil svou oddaností a láskou, kterou dokáže dát jen pes.

„Jen abych Bubiho dochovala,“ mluvila paní často o svém parťákovi. Ona totiž paní Galušková už nemá sourozence ani muže a děti nikdy neměla.

„Co byste ho nedochovala, vždyť jste ještě šikovná a pejsek je klidný, zvládnete ho,“ uklidňovala jsem ji já i ostatní sousedé. Byli jsme opravdu přesvědčeni, že paní pejska zvládne až do jeho odchodu.

Nedávno ale paní postihla náhlá mozková příhoda. S vědomím, že má pejska, paní otálela s přivoláním pomoci. Bez lékařů se ale neobešla. Jen díky své sousedce, která na ni nečekaně zaklepala, se paní dostala do nemocnice. Bubiho samozřejmě do nemocnice nemohli vzít. A tak jsem se pejska ujala. Ne, že bych měla s Bubim sebemenší problém, náramně si rozumí s mým psem. Být v důchodu, asi bych uvažovala o tom, že bych si nechala i Bubiho. Jeden pes, nebo dva, to už vyjde na stejno. Ale já musím ještě chodit do práce, a jak to vypadá, po dalším a dalším zvyšování odchodu do důchodu, ještě dlouho tuto povinnost mít budu. Proto jsem musela pro pejska najít majitele jiného.   

Paní Galušková je totiž po prodělané příhodě v takovém stavu, že se už o svého pejska nepostará a ani domů se nevrátí. Bude muset zůstat v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Když jsem ji tam navštívila, byla paní ve velmi špatném stavu. Těžko říct, jestli víc trpěla duševně, nebo fyzicky. Stále mluvila o Bubim. Vinila se, že ho musela opustit. A tak jsem té staré paní dala tam na nemocničním lůžku slib, že pro Bubiho najdu nejen nového majitele, ale ten majitel ji s pejskem navštíví. Jak jsem se domluvila s personálem, za určitých podmínek to půjde.

Jenže slib je slib a realita je realita. Přes všechny možné známé, přes sociální sítě a i jinou cestou jsem hledala nového majitele pro Bubiho. Když už se našel zájemce, bydlel příliš daleko a se psem by nemohl za paní jezdit. Pes by byl ale zachráněn. A tak jsem pánovi, který měl se psy zkušenosti, pejska přislíbila za předpokladu, že nenajdu do týdne někoho, kdo by bydlel blíž. Věděla jsem, že paní by velmi špatně snášela trvalé odloučení od pejska. 

Uběhlo pět dní, a nikdo vhodný se nenašel. Už jsem pomalu připravovala pejska na cestu. Až dnes… Kamarádka bydlící nedaleko našeho města se mi ozvala a ptala se na Bubiho. Jejím sousedům zemřel starý pejsek a bez psa si už život neumí představit. Nechtějí ale štěně nebo mladého psa. Děti končí vysokou školu, a rodiče pak chtějí odcestovat na nějakou dobu za příbuznými do zahraničí. „Počítám, že hledají psa tak na pět, možná na šest let. Do zahraničí by ho nebrali,“ řekla kamarádka. „A co když se Bubi dožije třeba dvaceti?“ zajímalo mě.

„To víš, že by počkali. Jen nechtějí úplně mladého psa, aby ho vozili pryč a pak zase k nám. A taky, protože myslí na to, že mají už dospělé děti, přijdou vnoučata. Zkrátka a dobře, zatím chtějí pomoci nějakému staršímu psovi,“ vysvětlila mi kamarádka.

Před hodinou si rodina psa odvezla. Okamžitě se spřátelili a ukápla nejedna slzička dojetí. Myslím, že Bubi bude ve velmi dobrých rukách a vídat ho budu nejen já, ale rodina umožní návštěvy i paní Galuškové. A tak zpříjemním konec života nejen jednomu fajn pejskovi, ale i jedné staré paní, které pejsek za svůj život vděčí. A tento pěkný zážitek vydá za spoustu těch škaredých, které v člověku vzbuzují pochybnosti o tom, jestli zlo přece jenom nemá navrch.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10