Červené kalhoty

Mít maminku švadlenu je pro dceru velká výhoda. Nikdy jsem neměla nouzi o pěkné šaty, sukně či blůzky. Jenom jedno mi maminka šila nerada - kalhoty. Pár jsem jich sice měla, ale všechny byly zimní, ze silného a teplého materiálu. Naše mamka totiž tvrdila, že děvče má nosit sukni a chlapec kalhoty.

Ona sama měla jen jedny kalhoty, ty nosila jen na chatu a i tak velmi nerada. Jinak i v zimě chodila v sukni. Jako švadlena odebírala různé módní časopisy, například Pramo, Žena a móda, Naše móda a příležitostně kupovala i jiné. Jednou jí právě v Pramu padly do oka bílé šaty a už je viděla na mně. Když přišla jednou z města, ukázala mi pěknou červenou látku, kterou koupila s tím, že v červené budou ty šaty ještě krásnější. Právě jsem se chystala na průmyslovku a maminka mě chtěla do nové školy náležitě vyparádit. Látka se mi líbila, ale já jsem v duchu viděla z ní ušité kalhoty. Když jsem to řekla nahlas, maminka prohlásila: "V žádném případě." A bylo vymalováno. Prosila jsem ji, aby mi tedy koupila jinou látku na letní kalhoty, ale byla neoblomná. Kalhoty se nosí jen v zimě a basta. Nedalo se nic dělat, i když červíček pokušení ve mně hlodal.    

A tak jednou, když maminka odešla něco pomáhat k prarodičům, vytáhla jsem její střihy, novou červenou látku a pustila se do stříhání. Často jsem maminku při této práci pozorovala a proto jsem teoreticky věděla, co a jak. Vlastně ani prakticky to nebylo velmi těžké. Když jsem slyšela, že se maminka vrací domů, byla ve mně opravdu malá dušička, ale byla jsem odhodlaná bránit svůj čin zuby - nehty. A navíc jsem byla přesvědčená, že když už jsou ty kalhoty nastřihnuté, mamince nezbývá nic jiného, jen mi je ušít. Když jsem jí ukázala, co jsem udělala, strašně se rozzlobila, protože u nás nebylo ve zvyku neposlouchat. Navíc mi vyčítala, že jsem zničila látku, která nestála pár halířů. Chvíli se mnou nemluvil ani kredenc, což u nás taky nebylo ve zvyku, dokonce i otec a mladší sestra se radši zdekovali z kuchyně, neboť atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet nožem. Tak jsem den-dva počkala a potom jsem vystřižené kalhoty nenápadně položila mezi látky, z kterých se maminka chystala šít a doufala jsem, že ji zlost přejde, když se pustí do šití. Jak jsem se ale mýlila!!! Maminka mé dílo několik dní přehlížela, ale potom to nevydržela a když jsem zrovna nebyla v kuchyni, přece jen si vystřihnuté kalhoty prohlídla. Byla velmi překvapená, když zjistila, že kalhoty jsou vystřižené dobře, a tak látka není zničená a nepoužitelná. Bod pro mě! Znovu ve mně křísla myšlenka, že maminka kalhoty ušije, vždyť se s tím nic jiného dělat nedalo. Opět omyl. Téma kalhoty bylo u nás opět tabu. Už jsem začala dokonce přemlouvat tatínka, aby mě podpořil a přimluvil se za mě, ale ten mě odmítl s tím, že do babských věcí se míchat nemíní.  
Jednou jsem maminku zastihla ve velmi dobré náladě a odvážila jsem se zeptat, kdy mi ty kalhoty ušije, vždyť školní rok se blíží. Odpověď mě překvapila: "Když sis je vystřihla, tak si je i ušij." Myslela si totiž, že šicí stroj neovládám, když mě na něm nenaučila šít, ale já jsem to potají zkoušela, i když to ze začátku vypadalo, že se to nikdy nenaučím (nestíhala jsem šlapat, kolo se mi točilo víc dozadu jako dopředu, steh byl všelijaký, je ne rovný...), já jsem ale tvrdá palice a zkoušela jsem to, dokud jsem se to nenaučila. A jak jinak, zase potají jsem se pustila do šití. Co vám budu vyprávět: sešívání jednotlivých dílů šlo dobře, ale při všívání zipu jsem plakala, myslím i nadávala, párala a znovu všívala snad desetkrát, dokud to jakž takž nevypadalo a všívání pásku mi také dělalo nemalé potíže, a ani v konečném výsledku to nevypadalo jako od profesionála, ale kalhoty byly nositelné. Maminka samozřejmě věděla, jak se trápím, i když se tvářila, že o mém šití nemá ani tušení, ale nechala mi to "vylízat" až do konce. Nakonec ale uznala, že na první pokus to nebylo nejhorší, i když mě nikdy v těch červených kalhotách ráda neviděla. Ale už jsem měla povolené šít, protože maminka si mezitím koupila elektrický šicí stroj Veritas, takže naše stará dobrá "Singrovka" byla moje a maminka mi při šití radila a pomáhala a já jsem se díky ní naučila šít hodně věcí.

Nakonec se moje mamka přece jen dala přesvědčit (i za pomoci módních časopisů), že dnešní děvčata a ženy nosí kalhoty i v létě a i když to nedělala ráda, několik mi jich ušila, když jsem ji poprosila. Jsem svojí dobré mamince vděčná, že mě naučila ručním pracím, vždyť se mi to v životě velmi často hodilo. Například, když jsem měla malého syna a v obchodě nebyly k sehnání dětské košilky, tak jsem mu je šila doma sama, sukně, blůzky a kalhoty jsem si kupovala hotové jen zcela výjimečně a později jsem si troufla i na zimní bundy pro celou rodinu. A vždy jsem se mohla spolehnout, že když si nebudu vědět s něčím rady, maminka mi i na dálku ochotně poradí.

I teď by se mi její rady občas hodily, bohužel se jí už na nic ptát nemohu.