Cesta ke štíhlé postavě

Jednou jsem se s kamarádkou rozhodla, že „zase“ zhubneme. Zase uvádím proto, že takto hubneme už roky, ale jenom teoreticky. Dá se říct, že každé zhruba dva roky se naše váha mírně, či více zvýší. Ale opět nás chytne znova „hubnoucí“ horečka. Jako Tenkrát. Ivona prohlásila, že se na sebe už nemůže dívat a zrcadlo míjí s odporem. Já jí musela přizvukovat.

Já mám pohybu dost, hodně sportuji. Ivona je zase v práci dost fyzicky vytížená. A tak jsme usoudily, že nedostatkem pohybu to nebude. A protože Ivona si den bez čokolády neumí představit a já naopak „ujíždím“ na slaných dobrotách, a ani jedna z nás se tohoto potěšení nehodlala vzdát, rozhodly jsme se ještě naposledy uvěřit hubnoucím tabletám. Na internetu jsme si jich pár našly.

Ale zarazily nás ceny. Obě jako hospodyňky, navíc matky samoživitelky, jsme zavrhly dát tak horentní sumy za chemické preparáty, o jejichž působení se tolik polemizuje. Co budeme ale dělat? Ivonu napadlo, že prozkoumáme, co se v takových přípravcích skrývá. V jednom preparátu jsme našly ve složení mimo jiné kofein a vitánii snodárnou   (Withania somnifera). „To je super!“ vykřikla Ivona. „Budeme pít normálně kafe a na netu seženeme tu vitánii zvlášť.“ Mně se to moc nezdálo, oponovala jsem, že i ve známém pořadu o hubnutí je uvedeno, že kávu při hubnutí máme vynechat. Ivona jen poklepala na monitor počítače a řekla: „Vidíš to!“ Já mám kávu ráda a text na monitoru jsem samozřejmě taky viděla, a tak jsem kývla. A tak jsme si tu vitánii našly. A také jsme si přečetly, že příznivě ovlivňuje plodnost, zlepšuje prokrvení malé pánve, má afrodiziakální účinky, snižuje vysoký krevní tlak, slouží jako nervové tonikum, pozitivně působí na činnost mozku, zlepšuje paměť a je výborným protizánětlivým, antivirovým a baktericidním prostředkem... A mnohé další.

Vitánie je zázrak! Blesklo nám hlavou a hned jsme si ji také objednaly. Sušenou bylinku si budeme vařit jako čaj a budeme krásné, zdravé a štíhlé! Nebyla ani drahá. No jo, ale do týdne nám přišel balíček ne se sušenou bylinkou, ale se semínky. Zahrádku nemám, ani Ivona. Má ji sice taťka, chodím tam ale minimálně. A kdo má čekat na to, až bylinka vyroste? Tak jsme to vzdaly. A ta cena nebyla zase tak nízká. Cena poštovného přesáhla cenu zásilky. A tak jsme peníze vlastně vyhodily. „Stejně jsou nejlepší bylinné čaje. Nic se nám nemůže stát, je to příroda.“ Pronesla zase jednou Ivona. A tak jsme se vypravily do supermarketu. Do vozíku, v kterém už Ivona měla svou každodenní čokoládu a já balík brambůrků, přistály nějaké ty čaje na hubnutí. Hlavně ten, který měl výrazný nápis „spalovač tuků“. „To by v tom byl čert, kdyby ty naše nespálil!“ Poznamenala Ivona a klepala přitom na rudou krabičku.

V tu chvíli jsme za zády zaslechly známý hlas: „Ahoj, holky.“ Byl to náš společný kamarád Marek. Zrudly jsme, byly jsme jako ta rudá krabička. Ivona byla hodně pohotová, nenápadně vrátila všechny krabičky s čajem do regálu, aby si Marek ničeho nevšiml, otočila se ke kamarádovi a s milým úsměvem odpověděla na pozdrav. Já ji následovala a jen letmo pozorovala naše krabičky s čaji, naši spásu… Ten den jsme domů přišly s nákupem, v kterém čaje chyběly. Ale my to nevzdaly. Druhý den jsme šly do supermarketu znovu. A právě u našich čajů jsme potkaly manžela mé kamarádky. Čaje opět putovaly do regálu. Byla by to pro nás potupa, kdyby nás viděl, jak bojujeme s kily. Kamarádka je štíhlá a cpe se vším. Navíc ani moc nesportuje.

Tak jsme si radši večer zašly na bazén. Bylo tam málo lidí, tak jsme si mohly skvěle zaplavat. A když jsme vylézaly z vody a mířily už do šaten, naproti nám šla hubená žena. Vedla si malé dítě, které jí říkalo „mami“, ale při své hubenosti vypadala jako jeho babička. Vyzáblé tváře byly vyschlé, vždyť to byly jen kosti potažené kůží. Její celé já přímo křičelo „anorexie“. Bylo vidět, jak se žena chvěje zimou, přestože na bazéně bylo příjemně teploučko. Nic jsme si s Ivonou neřekly. Když jsem se ale česala už v šatně, zjistila jsem, že kulatější obličej je vlastně prima a vypadá mladší. Asi na to stejné přišla i Ivona. „Víš, že já už vlastně ani hubnout nechci?“ Řekla pak, když jsme se loučily u baráku. A já jí dala za pravdu…