V našem sousedství bydleli dlouhá léta babička a dědeček Kopečkovi. Nebyli to žádní mí prarodičové, byli ale tak staří, že jim nikdo z vesnice jinak, než dědo a babičko, neřekl.
Každý zvlášť byl příjemný a hodný člověk. Byli-li ale oba pohromadě, bylo zle. Ti dva se neustále přeli a hádali. Když se jich někdo před lety ptal, proč se nerozvedou, odpovídal dědoušek: „Když já ji mám rád.“ A stejně tak odpovídala i babička Kopečková. Měli se rádi, nevydrželi ale bez hádek. Byly dny, kdy okny jejich chaloupky lítalo na dvorek i nádobí. Pak ho babička sbírala, aby mohla navařit.
„Já tu babu jednou uškrtím,“ láteřil dědeček, když sekal na dvorku dříví. „Takovéhle třísky z ní nadělám,“ opakoval, když naštípané třísky skládal do košíku a nesl do chaloupky k zatopení.
Nikdy se nic, naštěstí, nestalo a lidé ve vesnici si zvykli, že u Kopečků je poněkud hlučno. Patřilo to ke koloritu naší vesnice. Hlavně, že přes noc byl klid. Oba starouškové chodili totiž brzy spát.
Jednoho dne děda Kopeček něco kutil za domem.
„Copak to kopete, dědo?“ zeptal se jeden ze sousedů, když viděl starého pána s krumpáčem.
„Zbavil jsem se báby, tak ji tady zakopávám,“ řekl děda Kopeček žertem. Nevěděl, že jeho slova někdo vezme vážně.
Za domem to ale skutečně vypadalo, jako by děda hloubil hrob. Kopal usilovně, až z něj pot tekl, a nikdo od tohoto okamžiku babičku Kopečkovou nespatřil.
„Ani do obchodu pro mléko a rohlíky nešla,“ šuškaly si ženský mezi sebou. Díra za domem manželů Kopečkových nabírala na rozměrech. Už to vypadalo, že děda chce babičku pohřbít i se zařízením domu.
„Že by přece jenom babičce něco udělal?“ začali si lidé šuškat mezi sebou. A babička stále nevycházela před dům a nikdo ji neviděl. Nebylo proto divu, že třetí den přijelo před dům policejní auto. Někdo pana Kopečka udal. Pan Kopeček musel vysvětlovat, kde babička vlastně je.
Rozluštění bylo jednoduché. Babička odjela do lázní a děda ji chtěl překvapit. Dávno snila o tom, že by se jim hodil na zahradě bazének.
„Přijedou vnoučata, měla by se kde osvěžit,“ snívala babička často. Děda měl jak babiččinu nepřítomnost objasnit.
Jen pak dával v hospůdce k dobru, že byl přece jenom hloupý. „Kdybych o lázních pomlčel, mohla mi základy na bazén vykopat přímo policie, jak by hledala babičku.“
Nedlouho na to stál na zahrádce za domem manželů Kopečkových malý bazének. Vnoučátka začala jezdit k babičce a dědovi častěji a v domečku začalo být veseleji. No a Kopečkovi se konečně přestali hádat.
ChytráŽena.cz