Také to tak máte? Také se pořád na něco těšíte? Můj den a vlastně celý můj život plní mozaika permanentních drobných těšení. Těším se na maličkosti a těším se z maličkostí.
Tak se třeba těším ze sluníčka, z prvních květů, z ptačího zpěvu… A pak se těším na dobrý oběd, na seriál v televizi, hezkou knížku, na posezení s kamarádkou, návštěvu vnoučat, povídání s děvčaty na Chytré ženě, na případnou výhru a také na poštu. Ano – na poštu. Proto mám také ráda všední dny, protože to chodí pošta.
Těšení na poštu mám už od dětství. Myslím, že skoro každá z nás si v dětství dopisovala, za mých dětských let to bylo hlavně s dětmi ze Sovětského svazu. Já jsem si psala se dvěma děvčaty. Každá byla jiná, ale jedno měly společné. Jejich písmo bylo krasopisné. Nikdy jsem nepochopila, jak může někdo tak krásně psát. A ještě azbukou. Vždycky jsem vyhlížela listonoše, zda mi nese nějakou obálku.
Když jsem později přičichla k němčině, psala jsem si s Christinchen z NDR a v té době i s Krystynou z Polska. To se mi líbilo nejvíc. Ona psala polsky, já česky. A rozuměly jsme si. Jako studentka jsem si dopisovala také anglicky. S jedním Indem. Ten psal až šestnáctistránkové dopisy, kde mě zevrubně seznamoval s historií jeho země, hospodářstvím a to samé požadoval ode mne. Jenomže při mých znalostech angličtiny jsem měla co dělat s překladem jeho dopisů do češtiny, natož abych ve stejném rozsahu dovedla odpovědět. Tak frekvence našich dopisů slábla, až dopisování skončilo. V té době už jsem si psala s jedním Američanem. Na získání jeho adresy jsem byla docela pyšná. V Mladém světě tehdy uveřejnili článek o jakési výstavě v Berlíně. A mezi fotografiemi k tomu článku byla i fotka otevřené návštěvní knihy. Tam nějaký Američan z N.Y. připsal ke své pochvalné větě i svou adresu. Tak mě napadlo tu adresu vyzkoušet. Byla pravá. Lee (tak se ten mladý muž jmenoval), byl velice překvapen, kdo že mu to píše a odkud.
S mojí akční sestrou jsme se také snažily sehnat kontakt do Číny. Napsaly jsme tedy na Čínské velvyslanectví do Prahy. No, poslali nám pár pohlednic a napsali, že bohužel nemají žádné vhodné adresy mladých lidí k dispozici.
Později jsem si ještě oprášila ruštinu v dopisech s jedním Bulharem. Ten se neomezil jen na dopisy, poslal mi i několik balíčků. A tak jsem dostala výborné bulharské likéry a destiláty a pak dva překrásné svetry. Ty jsem měla moc ráda a nosila je hrozně dlouho.
Když jsem poznala pána, co si psal s celým světem esperantem, sehnala jsem učitele esperanta a s několika kamarádkami jsme se pustily do učení. Ale vytrvalost není moje silná stránka. Dneska umím v esperantu jen dvě sloky jedné jednoduché písničky.
Ale aby to nevypadalo, že jsem si psala jen se zahraničím. Kdepak, většinu mé korespondence tvořily české dopisy. Pamatuji si, jak jsem se vracela ze školy na privát, kde jsem na vrátkách měla svou vlastní schránku a ta přetékala dopisy a pohledy od mých kamarádů a kamarádek, ale i rodičů a příbuzných. To bylo blaho. Sedla jsem si s tou nadílkou ke stolku a postupně otvírala obálku za obálkou.
Časem korespondence ubývalo. Dneska mám v krabičce schován balíček dopisů od mých zemřelých rodičů. Ty jsou mi nejmilejší. Sem tam ještě dostanu nějaký soukromý dopis, ale většina komunikace se odehrává po telefonu, SMS nebo e-maily. (Pro Skype jsem se ještě nerozhodla.)
Ale i teď se vždycky těším na poštu. Je to takový můj malý rituál. Jakmile se ručička hodin posune ke dvanáctce, ženu se do schránky. A pak nedočkavými prsty přehrabuji tu kopici různých tiskovin a reklamních letáků a hledám mezi nimi bílou obálku. Jen zřídka se mi povede ji najít. A často, jak už to tak i můj věk přináší, když tu obálku otevřu, zjistím, že je to – parte. Inu, takový už je život. Ale další den stejně zase jdu plna očekávání do schránky, jestli v ní třeba nebude dopis, kde mi někdo dává vědět, že si na mne vzpomněl a nebo mi jen tak píše, co dělá a jak se má.
Ale promiňte, už musím končit, je poledne, možná už přišla pošta…
ChytráŽena.cz