Co se nám přihodilo aneb Všechny cesty vedou do Říma

O zimních prázdninách za námi – za mnou a mým manželem - přijel můj bratr do Prahy. Slíbila jsem mu, že ten týden, co u nás pobude - navštívíme muzea, Petřín, zoo atd. Kolik mu tenkrát bylo? 15? Asi nějak tak, možná více, už se přesně nepamatuji. Ale když se kouknu na fotky, zjišťuji, že to bylo v roce 2003. Fakt? To už je hodně dlouho – takže bráchovi bylo 13.

Docela hezky jsme si ten týden v Praze užili. Jak venku, tak i doma. Opravdu jsme navštívili Petřín, Vyšehrad, zoo, plno nákupních center atd. K mým rodičům jsme měli brášku doprovodit. Jelo se po obědě. Sbalili jsme krosny a vydali jsme se na nádraží. Vlak vyjel přesně a cesta nám hezky ubíhala. Přímý spoj do Jindřichova Hradce nebyl, není a nikdy asi nebude. Proto se vždy musí ve Veselí nad Lužnicí přesedat. Když jsme se blížili ke stanici Veselí, oblékli jsme se a pomalu se chystali. Protože měl rychlík zpoždění, už na nás měla čekat lokálka. A jéjé – „Je támhle, rychle nasedat.“ Byla už tma, rychle jsme do lokálky nasedli a rozjeli jsme se. Tuto trasu jsem jezdila tak dvakrát za měsíc, takže se dá říct, že jsem ji znala.

Ty stanice se mi zdály hodně dlouhé. První – v poho, jen klid, vše O.K., máme vše, za chvíli jsme doma. Druhá - Frahelš? Cože???  „Kluci, jsme špatně… Rychle ven.“ Během té krátké cesty nás ani průvodčí bohužel neobešla a my se ocitli kus za Veselím. Stanici Frahelš obývala žena ve věku našich babiček. Sdělila nám, že vlak nazpátek jede naštěstí za hodinu. To snad ne. Koupili jsme si lístky, široko daleko ani dům, ani noha. Děsivé. Tma jak o půlnoci a klid. A zima.

Bráška byl na mě naštvaný, že jsme špatně nastoupili, možná se bál, nevím, ale říkal, že už za mnou nikdy nepřijede. Přijel. Nakonec jsme se šťastně dostali až domů s tříhodinovou sekerou. Proč? Kdo to zná ve Veselí, ví, že na první koleji jsou vždy dvě lokálky – jedna do Třeboně (na tu jsme omylem nasedli) a druhá do Hradce. Jsou ale každá na opačném konci zastávky, ale jak byla tma, my viděli jen tu jednu. Smůla.