Má neteř Lucinka
je velice chytrá holčička. Čte už od tří let a četba a vše kolem češtiny ji
velice baví. Dnes už je v páté třídě základní školy a dokonce už píše
drobné příběhy. Nemá ale ráda, když něco musí. A proto zrovna nemiluje tzv.
povinnou četbu. Vzpomínáte si na ni? Když jsme my jako děti byli nuceni číst
něco, co nás vůbec nezajímalo, nebavilo nás to a měli jsme k tomu odpor.
Řada škol už od povinné četby upustila, právě proto, že to potlačuje přirozenost každého dítěte. Ale ve škole, kam chodí Lucka, ještě povinnou četbu praktikují. Když ten rok dostala Lucka seznam povinných autorů, těšila se, že mezi nimi najde pár zajímavých děl. Plna očekávání navštívila knihovnu a pár knih si půjčila. V následujících dnech ležela v hromádce vypůjčených knih a hledala mezi nimi tu, která by se jí jevila jako klenot literatury. Každou z knih ale po pár větách nebo stránek odložila. Začala si představovat, jak by onu situaci vylíčila ona a o čem by vůbec psala knihu. Nakonec si vybrala jednu ze známých spisovatelek, která píše často o osudech dětí. Začala snít. Představovala si knihu, kdy autorka píše o holčičce, podobné právě jí, v jejím věku, která velmi touží po závodění na koni. Vždyť Lucka mívala podobné sny také.
A tak se jí v hlavě začal klubat srdceryvný příběh dívky, která se věnovala své zálibě. Ta ji nakonec připravila o zdraví, ale děvčátko přesto na koně nezanevřelo. Najednou Lucku něco napadlo. Příběh byl vlastně podobný těm, které spisovatelka skutečně píše! A tak vzala čtenářský deník a jako první knihu do něj napsala „Ela a Karlík“. To byl název její smyšlené knihy, kterou přidělila známé spisovatelce.
Když poté nastalo období kontroly čtenářského deníku, paní učitelka se na ten Lucčin hodně těšila. Patříval vždy k těm nejlepším. Lucinka navíc moc krásně maluje a její čtenářský deník je hotovým uměleckým dílem. Ani tentokrát ji Lucka nezklamala. Paní učitelka byla nadšená. Znala dobře knihy popsané v deníku, jen ona první jí nic neříkala. A přitom šlo o tak známou spisovatelku! Lucka obdržela velkou jedničku, ale paní učitelka si dál lámala hlavu popsaným dílkem. Zeptat se přímo žákyně nechtěla, to by vypadala v očích holčičky jako nezkušená kantorka. Ani ve snu ji nenapadlo, že vzorná jedničkářka si knihu jednoduše vymyslela. A to už i proto, že kniha byla znamenitě a barvitě popsána. V následujících dnech paní učitelka brouzdala nejdřív na internetu, aby si o knize zjistila víc. Bohužel, daný titul nenalezla. Nakonec se vydala pro radu do knihovny. Ale ani zde si nevěděli rady. „Nevymyslela si to ta vaše žákyně?“, zeptala se nakonec paní knihovnice. S jistou dávkou podezření se paní učitelka vrátila domů a druhý den si Lucku vzala „na kobereček“. Lucka se nejdřív snažila zapírat. Když ji ale učitelka požádala, aby jí knihu přinesla do školy, raději se přiznala. Její strach z toho, že poprvé v historii dostane z jejího oblíbeného předmětu dvojku za lhaní, byl ale zbytečný. Paní učitelka nakonec ocenila její fantazii. Jen svou žákyni požádala, aby čtenářský deník ponechala jen pro knihy skutečné, a ta svá vysněná díla sepisuje do jiného deníku, který jí může čas od času také přinést pro kontrolu. A pokud se paní učitelce bude i druhý deník líbit, klidně ho ohodnotí další jedničkou. Od té doby měla Lucka vždy dva čtenářské deníky. Vůbec jí to nečinilo problém a z češtiny má i nadále jen a jen jedničku…
ChytráŽena.cz