Dárky z nejmilejších

Osud mi v životě daroval čtyři nejkrásnější dárky. Čtyři děti.

Nejmenšímu z nich jsou sotva dva roky a tak mám možnost denně pozorovat zázraky v dětských očích.
Zatím pro něho znamenám střed světa a v oblíbenosti mě může předstihnout jen vláček na kličku, žlutý míč ke kopání a slaný suchar. Krásný věk, kterého si užívám plnými doušky.

Druhý nejmladší ze synů je v pubertě. A dalo by se říct, že zrovna v její plné síle. Hned ráno, když vstanu a v bytě panuje ještě klid, uvařím si obrovský hrnek horkého černého čaje s citronem a přemýšlím, jak dnes spolu budeme zase „bojovat". Sbírám síly na věčné brblání, projevy nespokojenosti a oči otočené v sloup. Mít tělo muže, sílu muže, dětské srdce i rozum není zrovna jednoduché. Navíc ten věčný hlad! Rohlíky a pekáč buchet se u nás už do komory nesklízí, škoda zbytečných kroků.

Třetí z dětí má kombinované postižení. Človíček, který měří bezmála dva metry, zůstane do své smrti opravdu jen človíčkem. Bezbranným, nešťastným a ztrápeným. Kolikrát jsem se snažila vycítit původ jeho velkého křiku. Snažila se nabídnout nové hračky, různé laskominy i svou maličkost, ale úspěch nemám zaručený nikdy. Každý den beru jako nový, nepopsaný list, každý den vede k mému uzlíčku nervů jiná cesta, na kterou si musím poctivě přijít.         Já opravdu osudu děkuji za každé nové ráno. Díky synovi neznám spěch, nervozitu a kvap běžných všedních dní. Dlouhé hodiny prosedím na jeho posteli a hladím ho po peřině. Když má náladu na čtení, čtu a když začne tiše notovat, zpívám si s ním. Nad jeho diagnózou zlomil hůl i náš psychiatr, ale já jsem máma a bojovat budu do roztrhání a rozkousání těla. Taky to někdy pěkně bolí. Zuby jsou snad jediné, co mu dobře slouží.

O čtvrtý „dáreček" jsme s manželem přišli. Byly mu tři týdny, když prohrál svůj velký boj s nemocí. Miniaturní tělíčko se tolik snažilo, ale po pár dnech nedokázalo najít sílu ani otevřít víčka, aby se podívalo, kdo ho to přišel pohladit. A tak jsem svírala drobnou upocenou dlaničku a prosila poprvé v životě přírodu o pomoc, aby tomu všemu byl brzy konec.

Díky svým dětem se ze mě stal nesmírně bohatý člověk. Vyzkoušela jsem si roli matky se vším, co k ní patří. Někdy jsou dny mírné a po kuchyni se pohybuji téměř tanečním krokem, jindy šílím a zdá se mi, že můj věk se přiblížil k hranici sta let. Za dvacet roků co nepracuji jsem technickou a společenskou vyspělostí na úrovni doby kamenné. Pohybuji se většinou mezi ostatními „v době kamenné" žijícími maminkami dětí s velmi vážným postižením. A vzácně se shodujeme na tom, že žádná z nemocí nemůže člověka porazit, když ho mají doma rádi. A když je jeho cesta u konce, nemusí odcházet sám a opuštěný, tak vlastně ani neodchází. Ona vlastní nemoc, podle mě, v lidském životě vadit nemusí. Je přirozená. Důležité je, aby se dala zvládnout bolest, to je „potvora", která umí trápit.