Dědečkova preventivní léčba

Nepoužité léčivo vraťte do lékárny. Tuhle větičku z příbalových letáků všichni známe, ale nějak na ni zapomínáme.  Většina lidí léky naprosto neekologicky mrskne do popelnice.  Zrovna tak paní, která likvidovala pozůstalost po svém zesnulém muži.

Nebylo by to nic zvláštního, kdyby ji při tom nezahlédl náš děda, který s námi tehdy bydlel. Myslíte, že jí šel připomenout, kam léky patří?  Naopak. Počkal, až paní zašla, všechno si to nacpal do kapes a nenápadně odnesl domů. Věděl totiž, že nebožtík býval primářem, tak usoudil, že musel mít samé speciální léky a hned je začal preventivně užívat. Aspoň do doby, než je objevila naše maminka a všechny mu zabavila. Byly mezi nimi i silné prášky na srdce - jiného by to snad zabilo, ale náš děda byl jako rybička ještě dlouhá léta. Později se léčil výhradně kozlíkovými kapkami, kterými si mazal všechno, co ho zrovna zabolelo. Úplně cítím tu jejich charakteristickou vůni (tedy spíše puch).

V mé současné rodině si na hromadění léků nepotrpíme, takže odpadají i problémy s jejich likvidací. Přesto jsem nedávno jeden řešila. Jakési dloubání a vrtání v koleně, které bránilo mé volejbalové relaxaci, mě donutilo navštívit ortopedickou ordinaci. Doktor se asi špatně vyspal, protože byl dost nepříjemný, ale nakonec mi předepsal tři balení jakýchsi kapslí a kontrolu za týden. V lékárně ze mě vypadlo šest stovek a začala jsem se léčit. Za tři dny jsem zase přestala, protože mi po těch kapslích bylo zle od žaludku. No jo, ale co teď s nimi? Dvě balení neporušená a z jednoho jen tak uzobnuto. Vyhodit škoda, tak jsem si řekla, že je při kontrole dám tomu doktorovi. Že by je dal  zadarmo nějakému chudému důchodci, to jsem nepředpokládala, ale snad jim dá aspoň slevu.

Přišla jsem do ordinace a povídám doktorovi o těch lécích. Něco zamručel.  

„Tak mám Vám je tady nechat?“

„Pro mě za mě, dám si je ke svačině,“ odsekl.

Potom jsem měla vyhrnout nohavici, od stolu se mi podíval na koleno a napsal recept.  Nic dalšího neříkal, tak jsem se měla k odchodu.

„Ještě třicet korun,“ zarazil mě ve dveřích.

„Vždyť to byla kontrola, ne?“  

„Ale s vyšetřením!“

Vrátila jsem se ke stolu, vysázela před něj třicet korun, vzala jsem si nazpět ty tři krabice kapslí a vrátila mu recept, který napsal, ovšem nadvakrát přetržený.  Pak jsem s pozdravem (bez odpovědi) a milým úsměvem opustila ordinaci. Snad mi odpustíte, že jsem ty léky vztekle flákla do prvního odpadkového koše, který jsem uviděla.

Koleno přestalo časem bolet samo, a kdyby ne, asi bych se podívala po osvědčených kozlíkových kapkách.

Kob - čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na blogu autorky

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10