Díky Lady se ze mne málem stal „potencionální zločinec“

Když vypustím Ladynku z auta na rozcestí dvou polních cest, ona rozhodne, kterým směrem musím jet, coby její osobní taxikářka. Občas jedeme k hromadám kmenů, kde v mezerách a dírách moje fousatá holka králíčky dlouho vyhledává a poté je stejně nechá zdrhnout. Protože už delší dobu máme velká vedra, častěji zamíříme po pravé polní cestě ve stínu vysokých tújí kolem drátěného plotu soukromého pozemku. A tady začíná to vlastní nahánění - vlevo kolem cesty jsou keříky a vysoká tráva a odtud vybíhají houfně králíčci, kteří zřejmě nemilují zvuk motoru. Jedu  sice pomalu, ale pokud trochu více šlápnu na plyn, králíků přibývá a Lady má co prohánět. Oni přebíhají cestu zleva doprava a vklouznou do té velké zahrady dírami ve spodní části plotu, ona už taky objevila několik děr, kudy se též protáhne.

Jako vždy jsme tam byly déle nežli hodinu a po příjezdu k domu, kde parkuji nejraději naproti cca 20 m od vrátek, jsem již více než týden nepotřebovala Lady připoutat na vodítko, kdy ona těch pár metrů coby „hodná holčička“ /což jí neustále zdůrazňuji/ hezky cupitala vedle mne přímo k zahradním vrátkům. Když mívám obě ruce plné, je to velice výhodné, včera jsem nesla jen láhev s vodou a její vodítko, v druhé ruce hůlku.

Jenže tentokráte mne holka velmi zklamala, nešla rovně, ale odbočila brzy do křoví za kočkou a protože neměla blikající svítící obojek, už jsem na ni neviděla.

Nechala jsem otevřená vrátka v domnění, že brzy přijde za mnou - ale NE, dlouho nešla a později jsem z posedu na zahradní houpačce zahlédla, že leží na chodníku vedle auta - což často dělává, prostě čeká, až si pro ni přijdu! Byla jsem velmi unavena, kyčel bolela, tudíž jsem čekala, zda přijde sama, ale ona si tam dokonce zdřímla. Šla jsem dovnitř pro klíče od auta a klela jsem jako dlaždič, neuvědomujíce si, že s Lady mluvím hlavně česky a můj monolog by se jí mohl dotknout  /kromě drsných výrazů jsem řekla, že ji roztrhnu jako hada a že ji někomu daruji, když už je zase zlobivá holčička/. Ještě nedostala nikdy ani naplácáno, tak se snad ani neměla čeho bát, jen asi pochopila to moje hudrování? Jenže když jsem udělala pár kroků jejím směrem, odběhla do křovin ve tmě, nastartovala jsem tedy auto a s otevřenými jejími dvířky jsem střídavě projížděla všemi čtyřmi krátkými příčnými ulicemi, mezi nimiž jsou jen louky. Kupodivu se vůbec neobjevila, ani se mnou nezávodila jako obvykle. Při pomalém průjezdu třetí ulicí jelo za mnou auto a prudkými světly mne oslnilo, tudíž jsem zůstala stát v pravém odstavném pruhu, otočila jsem se a jela pátrat dále. Neuspěla jsem, zaparkovala jsem tedy na obvyklém místě - kolem v protisměru projelo auto a otevřeným okénkem se neznámý mužský něco ptal, ale v noci se s chlapy zásadně nebavím a stejně jsem mu nerozuměla. A tento horlivý člověk zřejmě uvědomil telefonicky policii, asi že potkal  „zlodějku aut“ - což je směšné, ovšem co můžeme chtít po homo sapiens, který používá jen určitou část mozku a neuvěřitelně drze tvrdí, že je pánem tvorstva? 

 

Moje auto má již 18 roků a na první pohled je vidno, že by ho nikdo nechtěl ani zdarma, kolik různých šrámů a lehkých odřenin se na něm nachází. Mimoto starší babka o holi v župánku asi těžko bude krást auta, zvláště když dotyčný viděl, že vcházím do vrátek naproti. Ale stalo se - asi „nějaký anglický gentleman“ - z tohoto království se zde nachází spousta podobných „chytrolínů“. Chvíli jsem seděla na své nové houpačce s laptopem a pak jsem si to projíždění vyzkoušela ještě dvakrát - vždy, když jsem Lady zahlédla poblíž auta, ale nikdy se mi ji nepodařilo potkat, natož odchytit. Jednou zřejmě už mířila k vrátkům, jenže v 0,47h. další anglický chytrák šel kolem vynést smetí do kontejneru a hulákal na mne, zda to není můj pes. Než jsem vyšla z vrátek, holka už vbíhala pod větve nízkého stromu, bojí se hlasitého hovoru! Tak jsem to vzdala, nakonec vrátka zůstala otevřena a chtěla jsem si na té zahradní houpačce zdřímnout, protože ráno mne čekala jízda na kliniku k mé MUDr. na objednaný termín.

A ejhle - kolem půl druhé přijíždělo protější ulicí policejní auto, zastavilo vedle mého auta, jeden z hochů obešel s baterkou auto, posvítil si na SPZ a sáhl na kapotu. Druhý mládenec přišel k našim vrátkům, oslnil mne silným světlem baterky a tázal se, zda mluvím španělsky. Odpověděla jsem, že pokud mu to nevadí, tak lépe a raději mluvím česky příp. německy. Ptal se, zda je to moje auto - říkám „ano a už 5 a půl roku“. Prý jestli jsem teď v noci s ním někde jezdila, že je kapota ještě trochu teplá. Tak jsem mu řekla, že marně už 3 hodiny jezdím kolem a hledám nehodnou psí holku jménem Lady, která ač ke mně přišla od španělských přátel, kupodivu nehodlá rozumět na španělské přivolávání, ba dokonce ani na české, ruské, německé, anglické či francouzské a dalšími jazyky už ji přivolat neumím. Mládenec se usmál a protože nežádal identifikační průkaz, neptal se mne na jméno a ani mne neodvezli s sebou, mohu doufat, že nebudu vedena v databázi Interpolu ani dalších světových policejních institucí! 
 

Kupodivu milá Lady chvíli poté naklusala sama a dobrovolně do vrátek a tulila se ke mně, jako by se nic nedělo - snad má respekt z uniformy nebo se už zastyděla, spíše však měla žízeň. Konečně jsem mohla ulehnout a trochu se vyspat, ovšem dosti dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak pravdivé je rčení, že „NEJHORŠÍ JE SRÁŽKA S BLBCEM“.

  
Ovšem na druhou stranu, protože „všechno zlé je k něčemu dobré“ - díky Lady a několika BLBCŮM vznikl snad zajímavý článek!

MartaB - čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na webu autorky