Dlouhá cesta za lepším zítřkem

Nedávno jsem tady četla článek o tom, jestli je oprávněné, aby zubaři vybírali pokutu za to, když se pacient nedostaví bez omluvy k vyšetření, na které byl objednán. Dovolte, abych tady zmínila případ mé maminky.

Její zubní lékař vybírá za nedostavení se k ošetření pokutu, a to ne zrovna malou. Účtuje si celých pět set korun. To pro důchodce s nízkými důchody často představuje částku např. na týdenní stravu.

Mamka byla objednána na preventivní vyšetření, ovšem problémy se zuby neměla. Naopak, už několik dní ji trápily nohy, a proto se rozhodla čtyři dny před preventivní prohlídkou u zubaře návštěvu zrušit.

„Mám už jen pár zubů. Minule se mi zubař podíval jen do pusy, viděl, že mám z většiny umělý chrup, a tak jen mávl rukou a objednal mě zase za půl roku,“ vysvětlila mi.

Chápala jsem to. A tak mamka celé čtyři dny volala od rána až do pozdních odpoledních hodin na telefonní číslo svého zubního lékaře. Sestra hovor celé čtyři dny nepřijímala. V den, kdy měla jít mamka k zubaři, se jí problémy s nohou zhoršily. Rozhodla se proto jít k ortopedovi. Musela ale nejdřív k zubaři, protože do poslední chvilky jí sestra telefon nepřijala. Stěží se dobelhala do budovy, kde sídlí zubní ordinace. Musela ještě zvládnout několik schodů. Když už konečně stanula v čekárně svého zubního lékaře, musela ještě čekat téměř dvě hodiny. Ač byla objednaná předem, pan zubař přijal jinou pacientku, která sice objednaná nebyla, naříkala ale na silné bolesti. Když už se konečně dostala do ordinace, strávila v ní přesně tři minuty. Lékař se jí podíval do úst, mávl rukou a objednal ji opět za půl roku.

„Já objednat ani nechci. Pokud budu mít bolesti, přijdu se objednat. Jinak si myslím, že to nemá cenu,“ reagovala má maminka.

„Copak vy jste lékař?“ zeptala se zdravotní sestra.

„Ne, to nejsem. Jsem ale stará, zuby už téměř nemám, jsem po onkologické léčbě a dělá mi potíže se sem dobelhat.“

„Vy ale můžete návštěvu zrušit, když uvidíte, že to nezvládnete se dostavit,“ odpověděla sestra.

„Jak? Tak, že sem dojdu? Přijdu vám říct, že jsem natolik slabá, že sem nedojdu? To nedává smysl.“

„Ne, třeba telefonicky,“ odpověděla sestra.

„A jak dlouho předem vám mám zavolat? Mám vám zavolat už zítra, že za půl roku se nemůžu dostavit?“

Sestra nechápala. Pochopila, až když jí mamka řekla, že se do ordinace marně snažila čtyři dny dovolat.

„A kdybych se k vám s bolavou nohou nedobelhala, naúčtovali byste mi ještě pět set korun pokuty,“ řekla mamka. Byla si dobře vědoma ale toho, že je vlastně šťastný člověk. Ona má v dnešní době svého zubaře. To její kamarádka ho nemá. Marně ho shání už dva roky a doufá, že ji zuby nerozbolí dřív, než ho najde. Další její známá jezdí k zubaři až do Polska, kde si péči z velké části hradí sama. Má vyšší důchod, tak si to může dovolit.

Když dorazila mamka konečně na ortopedii, objednali ji za měsíc.

„Mě ale bolí noha dnes,“ argumentovala.

„Ano, ale volno máme až za měsíc.“

„A když do té doby umřu?“ Mamka byla naštvaná. Měla bolesti. Nejdřív se musela dostavit k zubaři, ač jí nic nebylo, a pak přišla k lékaři, který léčil to, co ji trápilo. A tam naopak se ošetření nedočkala.

„No, když do té doby zemřete, jste samozřejmě omluvená,“ řekla sestra věcně, jako by se bavila o tom, že v obchodě došly rohlíky.

Tak si říkám, kam jsme to dnes dopracovali? A kdyby jenom ve zdravotnictví…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10