Do školy jsem chodila otrávená

Milé čtenářky, příběhy ze školních lavic bývají zpravidla veselé, humorné, na školní léta se zkrátka mnohdy vzpomíná velice příjemně.

Mně ale naopak naskakují slzy do očí a dodneška, i když je to už téměř 2O let, co jsem z onoho Ústavu venku, mívám děsivé sny, ze kterých když se probudím, jsem nesmírně šťastná, že nebyly současností, a že už ona krutá doba je snad již za mnou.

Záměrně píši Ústav, protože spíše jak ve škole, jsem si tam někdy připadala jak mezi duševně nemocnými, kteří nemají a nikdy snad ani nebudou mít všech 5 pohromadě.

Přečkat 45 minut vyučovací hodiny bylo pro mne mnohdy snazší, než lO minut odpočinkové, relaxační přestávky. PEKLO, PEKLO, PEKLO. To bylo to, co mne provázelo celé 4leté studium na střední škole.

Za celé studijní období jsem vzhledem ke svému nevelkému vzrůstu získala nemilou přezdívku. Už v prvním ročníku se ji mým drahým 2 spolužákům podařilo nalézt, tak aby to imponovalo všem ostatním. A mne to trápilo tak silně, že jsem si ani volných chvilek v domácím prostředí nebyla schopna řádně užít. Stále jedna a ta samá otázka: "Co bude zítra zas ve škole?" Honilo se mi hlavou dnes a denně.

Do školy jsem chodila otrávená, bez nálady a ze školy pravidelně vyčerpaná.
Bohužel jsem nebyla člověkem, který by si byl schopen někomu postěžovat. O vzniklé situaci netušili a dodnes ani netuší nic mí rodiče. A tak jsem celý svůj problém nosila celé 4leté studium ve svém nitru, a díky němu jsem vlastně byla ráda, že jsem jen tak tak odmaturovala. Nikdo nic netušil, nikomu jsem se nesvěřila, spolužáci o tom všem mlčeli. Nikdo to nedokázal zastavit. Naopak, všichni přihlíželi a nesmírně se vzniklou situací bavili. Vyzkoušela jsem od nich snad všechny možné žertovné kousky, co člověka jen napadnou. Od polité židle, připínáčku na ní, schovávanek osobních věcí a další nemožné vtípky podobného typu, které mne den co den umořovaly.

Jednomu jedinému člověku, z této psychicky narušené třídy, jsem však do dneška vděčná.

Byl a stále je to člověk, na kterého se mohu vždycky s jakýmkoli problémem obrátit, který mi vždycky dobře poradí, podá pomocnou ruku a hlavně má dostatek milých slov, která zahřejí u srdíčka.

Je to můj dlouholetý kamarád, na kterého zkrátka nedám dopustit. Žijeme sice každý život po svém stylu, ale kdykoli se spolu sejdeme, vždycky najdeme společné téma pro náš rozhovor, se spoustou milých příjemných slůvek.
Jsem ráda, že právě onen člověk na této planetě existuje a doufám, že ještě dlouhá léta existovat bude, neboť i díky němu mám vlastně ukončené středoškolské vzdělání s maturitou.
Nebýt jeho, možná jsem z onoho krizového prostředí s největší pravděpodobností putovala rovnou do blázince.

A proto ještě jen jednu malou větičku -             
DÍKY, JIRKO!