Dopis na inzerát

„Pojďte dál,“ řekla neochotně učitelka. „Copak potřebujete?“

„Tu máte bramborák,“ strká jí paní Klementýna do ruky talířek s mastnou plackou. Slečna ví dobře, že bramborák nedostává jen tak, jenže placka lákavě voní. A učitelka nerada vaří. Ještě tak pro Čika se přemůže. Pes musí dostávat hodnotnou stravu. Sebe samotná ženská odbyde všelijak.

Zakousla se do bramboráku a vcelku lhostejně očekává, co na ní paní Klementýna bude chtít. Asi nějakou žádost na obecní úřad, možná o uhlí. Klementýna je chudá. Její poslední druh všechno propil a nyní dožívá v ústavu pro duševně choré.

„Já bych chtěla napsat odpověď na nějaký inzerát… ale vyberte mi ho sama. Co myslíte, kterej z těch chlapů by se ke mně šikl?“

Učitelce poklesly dlaně s talířem do klína. Toho hbitě využil Čiko.

Chňapl po dobrotě a zmizel s ním pod válendou.

„Čokle mizernej zlodějskej,“ ulevila si Klementýna. Slečna se rozpačitě zasmála a nazvala Čika nezbedným čiperou. Aby se zapomnělo na incident, vzala Klementýně noviny z rukou a četla nabídky.

„Ti muži jsou hrozní,“ posteskla si. "Skoro všichni chtějí auto a majetek. To nemá cenu takovému psát. Taky jich hodně požaduje nekuřačku a Vy kouříte. Tenhle by rád dokonce inteligentní bytost – to není nic pro Vás."

Paní Klementýna souhlasně přikyvuje hlavou. „Mně stačí, když mi vyberete jednoho. Já bych si je pletla, kdyby jich bylo víc.“ „No, ono jich zas tak moc neodpoví,“ řekla učitelka uvážlivě, zřejmě po vlastní zkušenosti. „Víte, co je opuštěných žen, jako jsme my? A mladších?“

„Tak mi vyberte ňákýho staršího,“ zarputile požadovala Klementýna. „Aspoň mě nebude v noci otravovat.“

„To chcete nějakého uslintaného impotenta?“ otřásla se učitelka. „Ne,“ protestovala Klementýna. „Uslintanýho impotenta, to teda nechci.“

„Když to nebude impotent, tak Vás bude v noci otravovat!“

„Vyberte mi ňákýho mezi tím,“ zatvrdila se sousedka.

„Takoví jsou nejhorší,“ nahlas uvažuje učitelka. „On takový stárnoucí muž už mnoho nesvede, a vynahrazuje si to silnými řečmi. A podobně…“ začervenala se. „A ještě chtějí, aby je žena za to obdivovala – však víte!“

„Nevím,“ umíněně trvala na svém Klementýna, „Mně je smutno, už nechci bejt sama.“ „Pořiďte si fenku. Čiko bude mít kamarádku a Vy mi aspoň nebudete nadávat, když štěká.“

Klementýna vrhla opovržlivý pohled pod válendu, odkud na ni potměšile vykukoval psí čenich.

„Odpovězte mi na nějakej ten inzerát,“ prohlásila hrozivě.

Učitelka trpce připomněla: „Co mi to dalo psaní na úřady, než jsem Vás zbavila toho opilce Macka. Nebýt mě, mlátil vás dodnes. A teď vás zase mám přistrčit do neštěstí…“

„Napište tam, že bych nechtěla ožralu…“

„Dobře, ale já vás varovala. Co já dělám v těchto záležitostech, všechno špatně dopadne… Ostatně, ono to dopadne špatně, ať se nějaký pán ozve, či neozve, tak i tak." Znovu se začetla do sloupce inzerátů. „Snad tedy tenhle – má chalupu se zahrádkou, je mu šedesát, ale ještě zastane všechnu práci. A hledá romantickou duši…“

„Nebydlí moc daleko?“ chtěla vědět Klementýna.

„Ne, kousek od Prahy…“

„Tak jo. Napište mu hezkej dopis. Ať přijede co nejdřív… No, nebudu vás rušit.“

Odešla. Učitelka se pustila do psaní.

„Milý pane s romantickou duší,

je mi smutno a nechci být sama… nedávno mi jeden kolega řekl, že snad ani duši nemám, sama nevím, jak to vlastně je…“ Vtom si uvědomila, že nemá psát za sebe, ale za paní Klementýnu. Přemýšlela, co pěkného by o ní sdělila. Je to nehezká, hádavá ženská, a nemá ráda psy. Jednou jí kvůli Čikouškovi řekla „kantorko zasraná“. Na kantory si každý dovoluje, přitom však panuje obecné povědomí, že učitel všechno ví a umí. A své vědomosti a dovednosti má nezištně poskytovat každému, kdo ho o to požádá… Kdysi Klementýně připravovala k opravné zkoušce z matematiky synka, který je teď v nápravném zařízení. Hájila se tenkrát, že matematika není její obor, ale Klementýna sveřepě prohlásila: „Jste učitelka, tak ho to musíte naučit!“ Kluk tehdy tu zkoušku udělal…

Klementýna jí velkomyslně platila pět korun za hodinu s poukazem na to, že je chudá vdova. Každému se za práci pořádně zaplatí, jen kantorovi ne. Drzý je na ně i ten, kdo je nutně potřebuje, obzvlášť taková Klementýna, která se sotva dokáže  podepsat…

„Jsem dobrosrdečná… aspoň sousedé to o mně říkají… a dobře vařím,“ potila se učitelka nad dopisem. Zoufale přemýšlela, co by se tak jiného mohlo mužskému na Klementýně líbit… Fakt je, že v mladších letech se jich u Klementýny vystřídalo hodně, ale co na ní měli?

Jednou – už je to dávno – tam byl jakýsi nový návštěvník. Klementýna najednou začala zoufale volat o pomoc. Učitelka popadla sekáček na maso a řítila se po schodech nahoru zachránit sousedku. Za dveřmi ji zarazily blažené milostné vzdechy. Ještě že nevzala za kliku, pěkné faux pas!

Od té doby byla učitelka přesvědčena, že volání o pomoc musí muže vzrušovat. Ale nikdy se nedostala k tomu, aby si tuhle zkušenost ověřila v praxi.

Vzpomínka na dávný silný zážitek ji však inspirovala k pokračování v dopisu:

„Jsem přesvědčena, že budu mít pochopení pro všechny vaše potřeby a že ve mně najdete oddanou družku… Kamkoli půjdete, pane, moje kroky Vás budou následovat…"

Uvědomila si, že není zrovna originální, ale poslední větu neškrtla, ten zahradník to stejně nepozná – a Klementýna by to nesvedla ani tak… Musí se za ni i podepsat svým úhledným rukopisem.

Tak, a je hotovo… ještě adresu.

Čiko od Klementýny další bramborák nedostal, a jeho panička taky ne. 

Jednou takhle v neděli učitelka usoudila, že ty konzervy se už nedají jíst, a usmyslela si, že nasmaží bramboráky pro sebe i pro psa. Pro jistotu si obnovila pracovní návod v kuchařce, dala hodně česneku a majoránky, přidala vejce navíc – to věděla, že pak se placky nebudou lepit na pánev. Povedly se. Lahodná vůně se šířila po celém domě. Čiko před sporákem v pozoru, s nosem toužebně protaženým, přední tlapy kmitají ve vzduchu.

Někdo klepe na dveře. Otevřela. Na prahu cizí člověk, menší, s pleší, ale s bezelstnýma modrýma očima a milý úsměvem. „Vám to tu voní,“ pochvaluje si. „Nevíte, prosím, kde bych našel paní Klementýnu Cibulkovou?“

„Nevím,“ zrudla učitelka. Klementýna šla do hospody na pivo, ale to nebylo nápadníkovi, kterým příchozí bezesporu byl, radno sdělovat. „Můžete tu na ni počkat.“

„Rád,“ rozzářil se mužík a jeho zrak utkvěl na talíři s bramboráky.

„Posaďte se a berte si,“ zapomněla učitelka na svůj nepřátelský postoj vůči mužům.

Čiko vrtěl oháňkou a ometal se kolem příchozího. Pak znovu začal panáčkovat a třepat předními tlapkami.

„To je roztomilej pejsek! Můžu mu kousek dát?“

„Vy máte rád zvířata… však Čiko hned poznal, že jste dobrý člověk,“ srdečně souhlasila učitelka.

Když spořádali bramboráky, šimral mužík psa za ušima a rozprávěl s učitelkou o své zahrádce a chalupě. Jak je to tam hezké a jak to naléhavě potřebuje hospodyni.

Za dveřmi se ozvaly kroky, ale slečna nechala Klementýnu přejít. Mužík je v zápalu řeči neslyšel. Učitelka se dověděla, že je vdovec, v důchodu a dobře zajištěný.

Mužík si uvědomil, že ta úhledná starší slečna je skvělý posluchač a že ho sleduje oddaným pohledem.

Najednou se zeptal: „Řekněte, paní Madlo, jmenujete se tak, že? Je Klementýna taková jako vy?“

„Kdepak,“ polekala se učitelka. „Ta je úplně jiná! Já jdu pro ni, ona už je doma.“

Vystřízlivěla. Pospíchala nahoru pro sousedku.

"Proč jste mě nezavolala hned?“ vyjela na ni Klementýna ostře.

Celá nazlobená utíkala po schodech dolů a zapomněla, že má v ruce zapálenou cigaretu.

„Vy kouříte, paní Klementýno?“ vydechl zklamaně nápadník, když je učitelka představila.

„To já jen někdy,“ ujišťovala ho Klementýna. "Pojďte nahoru!“

„Jestli jste tam kouřila, tak bych zůstal raději tady, jestli dovolíte. Já cigarety nesnáším.“

Klementýně bylo líto nedokouřené startky, ale típla ji a zahodila.

„Jak dlouho jste tady?“ zeptala se bojovně.

„Už dost. Dostal jsem výborné bramboráky. A kde jste vlastně byla?“

„Co se ptáte, když vám to už řekla," hodila Klementýna vzdorovitě hlavou po učitelce. „Dala jsem si jedno pivko.“ Pozdě postřehla, že na ni dělá učitelka za mužíkovými zády záporné posuňky. 

Mužík zrudl nevolí a kousavě se zeptal:

„Odkdy chodí žena sama do hospody?“

„Vy jste ňákej divnej,“ urazila se Klementýna. „Co bych nemohla jít na pivo?“

„Tedy, paní Klementýno, já jsem si Vás z Vašeho dopisu představoval úplně jinak!“ žasl mužík.

„Paní učitelko, to bych do vás neřekla,“ rozzlobila se Klementýna.

„Takovej podraz!“

„Jaký podraz,“ začala plakat zahanbená slečna. „Já Vás nepodrazila!“

Mužíkovi svitlo v očích. „Paní Madlenko, že jste ten dopis psala Vy! No jasně! Já Vás z něj hned poznal! Kdepak, mě už od Vás nikdo nedostane!“ křičel nadšením.

Čiko, rozradostněný rozruchem, který se strhl, se hlasitě rozštěkal.

„Okřikněte si toho psa,“ ječela Klementýna, „jak můžete vychovávat děti, když vás neposlouchá ani to zvíře?“

Čiko cítil v mužíkovi oporu a řval dál.

Klementýna za sebou práskla dveřmi, a když za ní zabouchly, ulevila si: „Kantorko zasraná!“

Plešatý pán držel vzlykající učitelku v náručí a neobratně jí stíral kapesníkem slzy.

„Jak já s ní teď vydržím,“ brečela učitelka.

„Neplačte, Madlenko,“ utěšoval ji mužně. „Tenhle byt pronajmeme, nastěhujete se s Čikem ke mně… Budeme spolu vařit a pracovat za zahradě… To jste napsala krásně – Kamkoli půjdete, pane, moje kroky Vás budou následovat...

V životě jsem nedostal tak nádherný dopis…"