Doprovází mne životem...

Nebojte se, nebude to povídání ve stylu „love story“, máte toho plno na televizních kanálech, případně v „harlekýnech“. Tady jde o něco mnohem prozaičtějšího a daleko méně příjemného - o prevíta, zvaného TINNITUS, chcete-li jemněji, o ušní šelest. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se jednoho, nevím, zda krásného dne, přibližně před třiceti lety. Probudím se, zdá se mi, že jsem v lese, kolem šumí háj, nebo snad u moře, poslouchám příboj? Nebudu dlouho poetický, začal jsem slyšet něco, co bylo jiným utajeno.

Někde ze zátylku se mi do obou uší tlačily zvuky dosud neslýchané, někdy těžko definovatelné a značně nepříjemné. Protože to trvalo nějaký ten pátek, navštívil jsem svého pana doktora a kamaráda Ilju P., ten mne politoval s tím, že to sice nic není, nicméně poslal mne k vyšší, odborné instanci, kolegovi, vysazenému na uši, kterýžto pravil, že na tohle léku v lékárnách není a lifroval mne posléze na oddělení ORL blízké nemocnice.

Příjemnému staršímu pánovi, ze kterého se vyklubal primář tohoto oddělení, jsem na dotaz, zda mi nehudební produkce, kterou nyní slýchám, vadí, jsem sdělil, že ANO, zejména v noci, kdy bych chtěl a měl spát. V práci, že NE, protože to přehlušuje všudepřítomný důlní randál, kravál, hukot, etc. Zde malounko odbočím, po letech se ukazuje, že dobrým prostředkem pro potlačení tohoto šelestu je prý pouštění zvuku či hudby do sluchátek - tak to jsem jim mohl poradit již dávno sám.  Léčebnou metodou té doby byly „kapačky“, nitrožilní infuze, které snad měly zajistit lepší prokrvování periferních cév, navíc tam byla hojně využívaná „bé dvanáctka“. Nevýhodou tehdy bylo, že roztok přinášeli třikrát či čtyřikrát denně, léčba byla rozpočítána na deset dní a pokaždé mi byla sestrou napíchnuta nová dírka do žíly.  Tedy, jak pravím občas, bratru počítáno, třicet až čtyřicet nápichů. Připadal jsem si jako narkoman, navíc, ne vždy se podařilo zavedení na první pokus. V závěru pobytu mi, jinak milé sestřičky, hledaly místo do žil na zápěstí a tam to opravdu sakramentsky bolí. Dneska je to brnkačka, píchnou vás jednou, jehlu pak zašpuntují, máte ji na furt a vyndají, až když máte všechny předepsané roztoky vyfasovány. Tomu, kdo na tuto inovaci přišel, bych dal nobelovku za péči o pacienty.    

Provedu cimrmanovský úkrok stranou a dostanu se k závěru. Na papíru na odchodnou jsem  měl sice napsáno, že se subjektivně cítím líp, ale  dobrák pan primář mi řekl, že tomu stejně nevěří a jedinou jeho radou je: „Hochu, musíte si na to zvyknout!“ Tak si zvykám už těch zmíněných třicet let, stereo šelest je někdy slabší, jindy silnější, holt, jako ten hukot mořského příboje, někdy dokonce přejde v praskání, ba i morseovku slyším, či hlasy jako Jana, Panna orleánská. Noci jsou občas k nespání, naštěstí je tu teď pár let další průvodce životem, počítač, na kterém, nelze-li spát, můžete napsat filipiku, tedy protest proti pacholkovi nectnému, zvanému TINNITUS.
  
Což tímto činím, přeji dobré ráno a hezký den. Utěšit prý mne může to, že podobné potíže má deset až dvacet procent populace - patříte k nim také, milé přítelkyně, přátelé? Dejte vědět, ano? Jo a na okraj, někdy příště, bude-li vhodná konstelace hvězd, se zmíním o kladech a záporech mého dalšího průvodce - hluchoty. Že nemůže mít klady? To se pletete, na všem lze najít něco dobrého i na pelyňku, že áno?