Piškot jsem upekla, vyrobila krém, který jsem obarvila částečně na žluto - to budou zlaté vlasy, částečně na růžovo - princezniny krásné šaty a trochu jsem udělala na slabou oranžovou - obličej a ručičky. Dcera byla u babičky, tak jsem nebyla nikým rušena. Teda myslela jsem si, že nebudu rušena, ale z tohoto omylu mě vyvedl manžel, který se vrátil dřív z práce. A hned se začal živě zajímat, co že to vyrábím. Když paní Bohdalová ve večerníčku o Rákosníčkovi říká větu - Je to skřítek neposeda, zvědavý jak opička - mluví pravděpodobně o mém manželovi. Překážel v malé kuchyňce, do všeho strkal nos, všechno chtěl ochutnat, kradl mi bonbonky a hlavně radil. Vyhodila jsem ho z kuchyně, ať si pustí televizi nebo si čte, ale hlavně ať se nestará, já ještě potřebuju nakoupit, a pak se dám do tvoření princezny. Na to jsem se moc těšila, měla jsem přesně představu, jak bude následnice trůnu vypadat.
Z nákupu jsem se vrátila asi za hodinu. Manžel spal, tak jsem se radovala, že budu mít na tvůrčí práci klid. Vešla jsem do kuchyně - a krve by se ve mně nedořezal! On tu princeznu udělal sám!!!! Pokoušel se o mě infarkt. No princeznu - stvořená ženština na piškotu neměla s mou představou princezny nic společného. Vypadala spíš jako přestárlá krasavice z E55. Jediné, co splňovalo kritéria, byla růžová barva na šatech a zlaté vlasy, i když se později přiznal, že se mu ta blond moc nezamlouvala a chtěl jí šmrcnout kakaem. Obličej - teda spíš ksicht, připomínal tvář gumové panny Anduly, kterou jsme ve škole používali jako učební pomůcku pro první pomoc a vím, že nás děsila už tenkrát. Jak jinak popsat něco, co mělo místo něžných rtíků, které jsem chtěla vytvořit z malinkých červených perliček, půl rudé lentilky. Zavalitému růžovému tělu vévodila prsa, za která by se nemusela stydět žádná pornohvězda, ale pro křehkou princeznu se velikost F moc nehodila. Šatičky té příšery pak dozdobil všemi dostupnými bonbonky a zdobeníčky, a pro jistotu, abych snad již nic nemohla předělat, zbytky krémů a sladkostí prostě snědl.
Jednou se mě dcerka zeptala, jestli jsem se s tatínkem chtěla někdy rozvést a já jí odpověděla, že rozvést ne, ale zabít mockrát, a právě v tuto chvíli jsem toho nebyla daleka. A v tom okamžiku se manžel probral ze spánku, přišel do kuchyně a dožadoval se pochvaly a odměny za to, jak mi pomohl. Ale sladké prý nechce, trochu už pojedl. Tak uheráček kdyby byl, nebo klobáska. Nebyla jsem schopna slova, tak jsem ze sebe neartikulovaně vydala jakýsi zvuk ne nepodobný zvířecímu, ukázala na lednici a tašku, ať si vybere, co chce. Já jsem už jen přemýšlela, jestli mám jít rovnou na psychiatrii, nebo bude mokrý hadr na hlavu stačit.
Co jsem mohla dělat! Princezně jsem trochu zredukovala prsa, ubrala nějaká zdobeníčka a chtěla vyměnit i hubu, ale to už nešlo, tak jsem to tak nechala. Dcerce se dortíček moc líbil, vyráběl ho sám tatínek, který jinak neuvaří ani čaj. Byla nadšena a ostatní hosté, co dortíček viděli také, zvlášť po tom, co jim můj manžel řekl, že modelem pro obraz princezny jsem mu byla já. Ani jsem netušila, že jsem tak krásná.
Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz