Každý z nás někde bydlí (tedy v tom lepším případě). A každý z nás má také o bydlení rozdílné představy. Samozřejmě i ty se s věkem mění a málokdo má to štěstí, že jeho představa je od mládí snem, který se mu podaří si jednoho krásného dne splnit.
Mám třeba kamarádku, která od dětství měla jasno o svém vyvoleném i o tom, kde spolu budou žít. Jak jinak: její princ na bílém koni měl spoustu peněz, takže tomu odpovídalo i jejich bydlení - krásný, luxusně vybavený dům, kde mělo všechno svoje místo. K tomu dvě děti (nejlépe páreček) a vůbec život zalitý sluncem... Její maminka se tomu jen smála, ale kamarádka prostě „věděla“, že přesně takhle bude žít. A skutečně přišel den, kdy potkala právě toho svého prince, který pro ni postavil její vysněný dům. Nemusím snad ani dodávat, že to byl velice dobře finančně zajištěný princ (to už tak princové bývají)... Mají spolu dvě děti - i když to není páreček - a život jim vychází podle plánů. Někdo má prostě asi shůry dáno.
Přemýšlela jsem zrovna nedávno, kolikrát za život se člověk stěhuje a jak dlouho mu může trvat, než je to jeho bydlení takové, jaké si vždycky přál. Jestli to pokaždé musí být cesta plná kompromisů a jak je asi dlouhá. Jestli rezignovat, nebo dál tvrdošíjně jít za svým snem. Ale jak jsem řekla: člověk se mění a s ním i jeho sny.
Na moje první bydlení si tolik nevzpomínám, protože když se moje maminka zakoukala do tatínka (nebo spíš on do ní?), bytovou otázku jaksi nestihli vyřešit. Trošku jsem je prostě předběhla, takže když jsem se narodila, museli se spokojit s jedním pokojem v domácnosti tatínkových rodičů. Tam žili - a já s nimi - až do mých batolecích tří let. Teprve potom nastal vytoužený den D, kdy na ně čekal nový družstevní byt. Mně bydlení v paneláku nikdy nevadilo a dost dlouho jsem svoji budoucí bytovou otázku neměla potřebu řešit. Žila jsem přítomností a nepřemýšlela nad volbou domu či bytu, protože jsem prostě bydlela.
Z paneláku v rodném městě jsem se přesunula na pár let do další „králíkárny“ - na studentskou kolej. Byly to nejkrásnější roky mého mladého života, kdy člověku absolutně nevadí fakt, že se dělí s několika dalšími lidmi o koupelnu, záchod nebo jednu malou lednici a že do toho dělení patří i jeho vlastní soukromí. Jenže tou dobou jsem byla zamilovaná a najednou v mé mysli vytanul obraz mě jako vdané paní, která má rodinu - a někde bydlí. Jenomže kde?! Nakonec jsem usoudila, že je to jedno - důležitější je přece S KÝM.
Dokončila jsem školu, vdala se a znovu se stěhovala: do malého, ale našeho. Manžel měl už dávno žádost na družstvu. Větší byt nám přiklepli až v době, kdy jsem porodila našeho prvního syna. A tak jsem se znovu stěhovala... Dvanáctipatrový věžák byl plný mladých lidí našeho věku. Všechno bylo fajn, měli jsme své bydlení a byli šťastní. Jenže už ze mě byla maminka a najednou jsem si pro sebe a svoje dítě přála trochu víc: domeček, kde by si syn mohl vyběhnout na zahrádku a my s manželem měli svoje soukromí i klid místo věčného hluku vrtaček od sousedů. Najednou mi panelák vadil. Výtahy, které každou chvíli nejezdily, světla na chodbách, co svítila na nějaké nám neznámé heslo, věčně se měnící sousedé a zdi jako z papíru... Co mi byl platný vlastní byt zařízený podle mých představ? Chtěla jsem prostě pryč. Jenže s jedním příjmem (mateřskou jsem do něj opravdu nezapočítávala) se to dobře řekne, ale hůř udělá.
Jak to všechno s naším
bydlením dopadlo?
Happy end v podobě baráčku se nekonal. Dlouho mě to mrzelo. Někomu prostě bydlení vyjde podle jeho představ, někomu ne. A jsou i tací, kterým nevyjde vůbec. Přiznám se, že dnes už jsem vděčná i za ten panelák. Jestli dům nebo byt? Důležité je prostě BÝT - s tím, kdo vás má rád. Dávno vím, že nejde ani tak o bydlení, jako o domov. A ten je tam, kde je láska.
ChytráŽena.cz