Dva úseky jednoho podniku

Nastoupila jsem do podniku před rokem. Bylo to vlastně tak trochu po známosti. Nebyla tam volná pozice odpovídající mému vzdělání, nejlépe v kanceláři, a tak mi bylo navrženo místo, které se mu dle nadřízených snad nejvíce blížilo. Byla to sice dělnická profese, ovšem ne těžká manuální práce, práce vesměs statická, vsedě, v kolektivu dalších žen.

Od prvního dne jsem tušila, že tady to nebude nic pro mě. Šest žen středního až vyššího středního věku mě provrtávalo nenávistným pohledem. Cítila jsem se vinna bez viny, nešikovná bez toho, abych na něco sáhla a strašně nemožná. A to mě známý, který mi na pozici pomohl, řekl, že si mám dát pozor především na mistra. Prý po lidech křičí a všichni se ho bojí, je to pedant bez citu. Taky jsem věděla, že přede mnou odešlo právě z této pozice deset mých předchůdkyň, všechny do roka. Jedna z nich nevydržela ani měsíc. Údajně kvůli práci, tvrdily ty, kterým jsem měla říkat kolegyně.

Od prvního dne jsem se snažila být milá, úslužná, dělat vše i za druhé, takže až pitomá, jen abych měla klid. Chvilku to šlo. Pak se ale zjistilo, že pro jednu část mých povinností nemám zdravotní předpoklady. Má vrozená oční vada tuto činnost neumožňovala, a to jsem bez problémů prošla zdravotní prohlídkou. Přesto jsem mohla na pozici pracovat dál, s vynecháním právě této činnosti, což mi mistr umožnil. Mnohem horší byl ale pracovní kolektiv, ten mi to nikdy neodpustil. A celkově se o kolektivu asi mluvit nedalo…

Nechávat se oštěkávat jen proto, že si vezmu na svačinu jogurt, zatímco druzí mají salám, nebo jdu na toaletu, kde má někdo své vlastní pomyslné reservé, mě ubíjelo. Mistra jsem zdravila uctivě už z dálky. Po informacích, které ke mně pronikly, jsem z něho měla strach a jednala s ním až příliš uctivě, jako by snad podnik sám vlastnil. Přesto ten jediný mi vždy řekl, co po mně chce, co očekává a dle mého se choval upřímně. Neměla jsem s ním sebemenší problémy. Vlastně ani ženské se ke mně nechovaly jinak, než k ostatním. Bylo to prostředí, kde se bezostyšně každý pomlouval, dělal si naschvály, kradl si svačiny z lednice, sladil tajně kávu z cukřenky druhého a měl radost, když někdo upadl, bouchl se nebo mu něco nešlo. Nic pro mě, člověka, který má lidi rád. Snažila jsem se ale vydržet. Měla jsem jen ranní směny, volné víkendy a ucházející plat, to bylo důležité.

Po deseti měsících v zaměstnání jsem už věděla, že na pozici nechci zůstat. Měla jsem až po krk falše, která číhala všude kolem. Navíc jsem v práci kvůli své oční vadě nijak zvlášť nezářila, patřila jsem nejspíš mezi ucházející průměr. Smlouvu jsem měla na rok. Dva měsíce před jejím vypršením jsem proto navštívila náborové oddělení s prosbou, že nechci na pozici pokračovat, měla bych ale zájem o jiné místo, které by mi lépe vyhovovalo. Pozice THP byly jako zpočátku, i nyní nedostupné.

„Můžeme vám nabídnout jen toto,“ ukázal muž z náborového s tím, že zabodl prst do nic neříkajícího popisu pro mě neznámé pozice. „Ale to se vám jistě nebude líbit. Zaměstnanci si tam uklízí pracoviště sami, a tam jste měli uklízečku, navíc je to práce špinavá, v terénu, fyzicky náročnější a ještě k tomu na směny,“ pokračoval. Dozvěděla jsem se navíc, že ani tam není stálé místo, mohla bych ale konec pracovního poměru dochodit tam a nechodit do původní práce s bolestí žaludku, kterou jsem poslední dobou z prostředí trpěla. A tak jsem na to kývla, nakonec, jsou to jen dva měsíce.

Na novou pozici jsem nastoupila prakticky okamžitě, musela jsem absolvovat jen rozdílovou vstupní prohlídku kvůli jiným pracovním rizikům. Nastupovala jsem na novou pozici se šimráním u žaludku. Budu schopná práci vykonávat? A co lidi? Budou taky takoví, nebo horší? V lepší jsem už ani nedoufala.

S mou přímou nadřízenou jsem si ihned potřásla rukou. V jejím úsměvu jsem nenalezla žádnou faleš. Lidé si tam byli zvyklí pomáhat. Paní, která mě zaučovala, je mou vrstevnicí. Je to úžasná ženská. Od prvního dne jsem začala chystat v rámci své svačiny něco malého i pro ni, stejně jako to dělala ona. Tu jsme pro druhou měly bonbón, tam kus koláče, buchty nebo třeba sladkou tyčinku. Bylo normální, že když jednomu došel cukr, vzal si od druhého. Stejně to bylo s kávou. Při prvním seznámení se s pozicí jsem zjistila, že je to práce také s počítačem, a v té si troufám říct, že jsem takový improvizovaný odborník. Navíc se zde parádně hodila má státnice z psaní. A tak jsem činnost, do které se druzí vpravují bezmála rok, ovládala hned první den, a navíc mě strašně bavila. A miluji tam i ty lidi.

Když jdeme s kolegyní na oběd a potkáme neznámého člověka v pracovním, usměje se, pozdraví a popřeje dobrou chuť. A přitom je cizí! V předchozí pozici nebylo zvykem, aby si kolegyně, které spolu sdílí jeden pracovní prostor, řekly „dobrou chuť“, a tady se zdraví všichni. Pracuji na směny, na rozdíl od předchozí pozice jezdím ještě přes celý podnik vnitropodnikovou dopravou, a přesto se na každý den tady těším. Kupodivu mi práce chybí i ve dnech volna. Ano, mám zde ranní, odpolední i noční směny, pracuji i o víkendech, ale to mi právě vyhovuje. Ano, nemáme tu uklízečku, ale je v mém zájmu si po sobě na konci směny uklidit. A baví mě to. Stejně tak se těším na to, čím druhý den kolegyni potěším. Dnes to jsou jen ovocné karamely, ale i ty spraví náladu. Stejně tak, jako mi minule kolegyně strčila při mých střevních problémech do ruky čokoládku Merci s tím, že mi pomůže.

„Ale to je značková, tu si nemůžu vzít,“ bránila jsem se její štědrosti.

„Ber, je hořká, pomůže,“ řekla, a mně, ač čokolády nemusím, chutnala pak dvojnásob.

V nové profesi dělám i to nejméně oblíbené s nadšením. Chodím do ní i o hodinu dřív a klidně se o hodinu zdržím. Prostě jsem našla práci, která je pro mě to pravé! Jediné, co mě trápí, je, že za týden mi má smlouva vyprší. Nemáme tam mladé ženy, co by otěhotněly, ani příliš letité, které odejdou v brzké době do důchodu. Nemoc, úraz nebo to nejhorší bych nikomu nepřála. Už jsem řekla mistrovi, že bych na nové pozici chtěla zůstat pokud možno na stálo. Protože z té pozice mám sice špinavé ruce, ale mám zde lidi s čistým srdcem. Musím se dívat pod nohy, protože pracuji i v terénu, abych nezakopla a nezranila se. To jsem v předchozí pozici skutečně nemusela. Tam jsem se ale dívala pravidelně k zemi ne kvůli pracovnímu nebezpečí, ale proto, abych se ujistila, že mně nebo někomu jinému někdo nepodrazí nohu. Svačiny z lednice nemizí, mléko do kávy mohu zapomenout, protože když se tak stane, zcela jistě mi půjčí kolegyně své. Když mi ujede autobus, vím jistě, že někdo z těch, kteří jezdí autem, mi buď sám zastaví a zeptá se, jestli nepotřebuji svézt, nebo si o pomoc řeknu a jistě nezůstane nevyslyšena. Jídlo z kantýny, naprosto stejné, jako to na předchozí pozici, protože je uvařeno ve stejné kuchyni, mi mnohem víc chutná, když mi vždy popřeje někdo dobrou chuť. Pracovní oblečení jsem měla již po prvním dni špinavější, než v předchozí pozici po měsíci, ale u srdce čistý pocit, že jsem potřebná, někdo si mě váží a práce mě těší.

O tom, zda bude možné navýšit počet pracovních míst o jednoho, protože i nový pan mistr si to přeje, kolegyně a kolegové doufají a já si to moc přeji, se rozhodne zítra. Jsem netrpělivá. Prý se ptal i mistr původní, jak to se mnou dopadne. Rozhodnou ale ti nejvyšší. Ano, jediný, kdo se ptal, byl můj předchozí mistr, člověk, před kterým mě ostatní varovali. Ten, který věděl, že umím pracovat a sám mi do očí jednou řekl, že ví, že ona původní pozice je komplikovaná právě hnízdem zmijí, které se nazývají kolegyně. Právě on se vyjádřil, že kdybych chtěla, mohu se na původní pozici vrátit.

Vím jediné… Přesto, že jsem původně uvažovala, jestli dělám dobře, že z pozice po deseti měsících odcházím, nyní vím na sto procent, že jsem udělala to nejlepší. A kdyby mě nyní vyvažovali zlatem, nikdy víc se na původní pozici do doupěte zmijí nevrátím. Buď mi vyjde mé přání v současné pozici zůstat, nebo odejdu nadobro. Teď, když jsem poznala, že může být v rámci jednoho podniku práce nenáviděná a práce milovaná, kdy jsem zjistila, že mistr, kterého se každý bojí, je právě na nenáviděném úseku možná jediný, kdo srdce má a dokáže spravedlivě ohodnotit druhého, teď bych se tam už nemohla vrátit. Teď už vím, že je v rámci jednoho podniku minimálně jeden úsek, kde kolegové jsou si kamarády, vzájemně si radí, pomáhají, dokážou si dělat drobné radosti a popřát dobrou chuť, teď už nechci jinou práci.

Tak mi, prosím, držte pěsti!

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete