Eva a Tomáš

Včera Evě odjela její desetiletá dvojčata, Marek a Lenka, k babičce na prázdniny a ona má dnes odpoledne rande s Tomášem. Před dvěma týdny jí na něj dala kontakt kamarádka a ona slíbila, že mu zavolá. Nezavolala, ale Tomáš volal jí. Vyměnili si e-mailové adresy a od té doby si spolu psali. Během dvou týdnů zjistila o Tomášovi mnohé. Je to stejně starý, třicetiletý mladík. Žije v malé garsonce na druhém konci města, má slušnou práci, je dosud svobodný a bezdětný.

Co ale ocenila nejvíc, to jsou jeho zájmy. Miluje stejně jako Eva jízdu na inlanech, chodí běhat, plave a má skútr. Je to krásný svalovec, poslal jí fotku. A Eva se mu, kupodivu, taky líbí. Pohlédne na svůj pihatý obličej se špičatou bradou. Ne, není škaredá, sama sobě se ale zdá příliš obyčejná. Jejich korespondence se postupně rozvinula v jednu dlouhou, romantickou pohádku. Co když to naživo bude jiné? Co když si nebudou mít co říct? Co když si nebudou rozumět? Včera večer, když si šla lehnout, se přistihla, že nemůže usnout. Byla nezvykle napnutá a nervózní. Myslela na Tomáše. Má to vůbec zapotřebí? Se svými dvojčaty žije celých deset let sama. Když se Pavel, její bývalý, dozvěděl, že spolu čekají dvojčata, dal přednost kariéře před dětmi.

Odmítla si nechat děti vzít, tak Pavel odešel a ona vychovává děti sama. Byla tak hrdá, že Pavla ani neuvedla jako otce svých dětí. A ten se o ně nikdy nezajímal. Vlastně ani neví, kde mu je konec. Zvykla si dělat vše kolem dětí sama. Naučila se být uklízečkou, kuchařkou, zdravotnicí, vychovatelkou, pečovatelkou, hospodyňkou a kdo ví, čím ještě v jedné osobě. Byla mámou i tátou na plný úvazek, celých deset let. Jen občas děti jely k její mámě, své babičce. Jako nyní. Budou tam ještě celý měsíc, než prázdniny skončí a děti se vrátí do školy. Má před sebou měsíc samoty. Tolik se na to těšila, a najednou má strach. Bojí se, že samotu nezvládne. Čeká ji sice úklid, když děti doma nejsou. To ale zvládne během pár hodin. Co dál? Snad právě proto jí Lucka dohodila Tomáše. „Nemusíš s ním chodit, nemusíš s ním spát. Ty jsi sama, on je sám, uvidíte se, popovídáte si, a možná z vás budou jen dobří kamarádi,“ říkala jí Lucka s úsměvem, když jí dávala jeho číslo. A teď ho má vidět a sama cítí, že jí záleží na tom, aby udělala dobrý dojem. Tak dlouho neměla rande. Vlastně ani s muži nemluvila, vyjma manželů svých kamarádek, s kterými vyměnila vždy jen pár zdvořilostních frází, když některou z kamarádek navštívila. A teď se jí třesou ruce, kterými nanáší pudr na bledé tváře. Pár tahů řasenkou, přetřít rty oblíbeným leskem a může vyrazit.

Den je nezvykle horký. Přestože je už pozdní odpoledne, slunce pálí a Eva mhouří oči. Už ho vidí. Tom má oblečeny sportovní kraťasy a tričko, na nohách má sandály. Sluší mu to. Pohlédne na své krátké šatičky, zkontroluje sandálky na nohách i kabelku přehozenou přes rameno. Přivítají se, podají si ruku. Na živo je Tomáš snad ještě hezčí, než na fotce. Pod bílým tričkem s nápisem se rýsuje vypracovaná postava. Tak krásného muže snad ještě nepotkala. Tomáš se usměje a oči mu září. „Moc ti to sluší, Evi,“ řekne a Eva cítí, že rudne v obličeji. Odhodí pramen vlasů, který jí spadl do čela, a zeptá se Tomáše, kam by chtěl jít. „Můžeme se projít třeba do parku, jestli chceš. Cestou si koupíme zmrzlinu,“ řekne a Eva souhlasí.

Den utekl jako voda. Šli do parku, kde si nejdřív sedli na lavičku. Tu si ale nelítostně horké slunce vzalo za cíl, a tak se přesunuli na trávu. Nejdřív si sedli do trávy k malému jezírku a povídali si. Vůbec jim nevadilo, že kolem chodí lidi. Seděli v trávě a povídali si jako děti. Tomáš se opřel o kmen stromu, aby se mu sedělo lépe, a Eva si mu položila hlavu do klína. Dělala to bezděky, jako by se znali už dlouho. Tomáš ji hladil po dlouhých blonďatých vlasech. Měli si pořád o čem povídat. Smáli se, škádlili a pak se konečně zvedli a šli na zmrzlinu. Když se setmělo, ani jednomu se nechtělo domů. Eva přece jen cítila, že by v rámci slušnosti měla schůzku ukončit. „V kolik musíš být doma?“, zeptala se proto.
„Já? Zítra je neděle a do práce jdu až v pondělí. Domů nespěchám,“ řekl a usmíval se přitom.
„I já jdu do práce až v pondělí,“ konstatovala.
„Děti máš u maminky, tak nespěchej, prosím. Nebo se snad se mnou nudíš? Není ti se mnou dobře?“, zeptal se Tomáš a vypadal, že ho to mrzí.
„Ne, ne. Dobře, budeme ještě venku. Doma je stejně strašné teplo, spát se nedá,“ usmála se Eva.
A tak se procházeli už nočním městem. Došli k fontáně na náměstí.
„Tady jsme si s kluky hráli, když jsem byl menší,“ řekl Tomáš.
„I já si tu jako holka hrála. Skákaly jsme s holkami do vody a domů jsem se vždycky vrátila mokrá. Máma nadávala,“ řekla Eva, sundala si jednu sandálku a špičkou nohy zkusila vodu ve fontáně.
„Je teplá, zkus.“
Tomáš si sundal obě boty, skočil do fontány a vybízel ji k tomu, aby ho následovala. Nenechala se dlouho pobízet. Běhali ve fontáně jako malí, stříkali na sebe vodu, smáli se, až Eva uklouzla a spadla do vody.
„Nestalo se ti nic?“, ptal se Tomáš a pomáhal jí na nohy. Eva využila chvilky, kdy byl nad ní skloněný, potáhla ho za ruku a Tomáš se jí skácel k nohám. Seděli v teplé vodě uprostřed noci a Tomáš se naklonil k Evě, aby ji políbil.

Od tohoto dne se vídali denně. O víkendech trávili spolu téměř celý den, přes týden jen pozdní odpoledne a večery. Zajeli si spolu na nedaleký hrad na výlet, kde zmokli a běhali v dešti. Nic, vůbec nic je nemohlo rozházet. Eva byla opět šťastná. Tomáš to cítil naprosto stejně. Tak dlouho byl sám od posledního rozchodu. Nechtěl se opět vázat a riskovat, že to nevyjde. A kdyby nepřišla jejich společná známá a neřekla mu o Evě, seděl by doma a ani netušil, že někde žije osoba tak milá, jako je Eva. S Evou se mu rázem změnil svět. Začal ho bavit život.

Měsíc utekl a děti se vrátily domů. Den nato měl přijít Tomáš k nim. Eva už dětem o Tomášovi řekla. Děti se těšily na nového kamaráda a Tomáš věřil, že si s Markem a Lenkou bude rozumět. Přesto měl strach, když druhý den zvonil u dveří a v rukách svíral dvě čokolády a malou kytičku pro Evu. Ale setkání proběhlo skvěle. Povídali si, u svíček všichni hráli „člověče, nezlob se“. A pak Tomáš pozval všechny do cukrárny na pohár.

A přišel běžný školní den. Eva zase měla spoustu práce doma, kolem dětí. Musela se s nimi učit, psát úkoly, prát, vařit a na Tomáše už neměla tolik času. Ten sice chodil k nim domů, jen nemohl pochopit, proč s ním už nemůže do kina, k vodě atd. tak často. Sám děti neměl a nemohl pochopit, kolik práce je kolem dvou školáků. O jednom víkendu přichystal pro Evu i děti překvapení. Naplánoval velký výšlap na hory. Rád chodil, Eva taky, ale dětem se moc nechtělo. Přesto sbalili batohy, nazuli sportovní boty a všichni čtyři vyrazili na výlet. Jenže děti v polovině cesty na horskou chatu začaly stávkovat. Bolely je nohy a odmítaly jít dál. Nahoru sice vyšly, Tomáš byl ale naštvaný, že nestihnou vyjít ještě dál. Asi dva kilometry nad chatou byla rozhledna. Měl v plánu zajít i na ni. To by ale už nestihli zpáteční autobus. A tak jen rychle snědli řízky s chlebem, které si vezli z domu, a museli se vrátit dolů.
Autobus stihli jen tak tak a Tomáš to vyčetl dětem. Ale i Eva byla unavená. A tak se poprvé pohádali. Další víkend měli jet do zoo, ale Marek onemocněl. Zůstali proto doma a Tomáš měl přijít k nim. Omluvil se ale, že když nejedou do zoo, staví se za kamarádem. Evě to bylo líto. Těšila se na Tomáše, ale ten dal přednost kamarádovi. Když pak onemocněla i Lenka, byl to už celý týden, co Eva Tomáše neviděla. Když pak přišel, nebylo to stejné, jako na začátku. Víc se hádali, než aby si rozuměli. Tomáš chtěl jet na víkend do Prahy a nemohl pochopit, že děti mají zrovna zkouškové období ve škole a musí se učit. Stokrát si Eva říkala, že Tomáš nemá děti a neví, jaký život s dětmi je. Přesto se přistihovala, že v něm víc a víc vidí sobce. Jako by myslel jen sám na sebe. Asi to cítil i Tomáš, proto jednou vedli rozhovor o tom, co bude dál. Tomáš ji ale přitahoval a Eva přitahovala Tomáše. Dohodli se proto, že to zkusí znovu, bez hádek a bez vyčítání.

Jednou ale děti Evu pořádně zlobily. Eva si nevěděla rady s dětmi, které přicházely do puberty. A tak s důvěrou poprosila Tomáše, aby jí pomohl potomkům domluvit. „Vím, že nejsou tvoje, patříme ale k sobě. Nemohl bys mi pomoct s nimi promluvit? Chci, abys je bral a ony braly tebe,“ poprosila Eva Tomáše. Ten ale odmítl. „Nejsem jejich táta, nemůžu se plést do tvé výchovy,“ řekl stroze.
Tolikrát si ale říkali, že by spolu chtěli jednou žít. To by se choval Tomáš stejně? Byla by Eva a děti na jedné straně a Tomáš na druhé? Eva se najednou cítila bezradně. Byla unavená a vše jí bylo líto. K Tomášovi ji pořád něco táhlo. Najednou si ale neuměla představit život s ním. A tak řekla, co musela říct: „Co kdybychom se rozešli?“
„Ty to chceš?“, zeptal se Tomáš. Čekala, že ji bude přemlouvat a ujišťovat o své lásce. Že ještě není všechno ztraceno. On se ale jen zeptal, žádné přemlouvání. A pak ještě dodal: „Taky jsem o tom uvažoval. Nejsem připraven být otcem takto velkým dětem.“ Rozešli se proto. Eva doufala, že se vše mezi nimi ještě spraví. Snad v to doufal i Tomáš. Jenže už se neviděli. Tomáš si našel brzy náhradu. Ta s ním ale zůstala jen týden. Měla také syna, i když mladšího. Rozešli se a jemu to ani nebylo líto. Potřeboval být sám. A Eva zůstala sama s dětmi. Nechtěla už dětem vodit domů nového kamaráda. Co kdyby to zase nevyšlo?    

Tak skončila pohádka, protože pohádky, které píše život, nemusí mít nutně jen šťastné konce…