Ferda skypuje

Rád bych se nejdříve představil. Jmenuji se Ferda a jsem korelák, přesněji patřím do čeledi Korel chocholatých. Žiji v rodině se 3 „paničkami“ a kdybych měl zapískat či zašvitořit, která je má nejoblíbenější, asi bych se neuměl rozhodnout. Ani si neumíte představit, jak moc jsem rád, že mohu žít právě v této rodině.

Mé „baby“ na mě nedají dopustit a všelijak si mě hýčkají. S tím, že mají ještě další mazlíčky, jsem se již dávno smířil. Asi nejméně mi vadí rybičky, které vydržím pozorovat celé hodiny, a nějak mi neleze do hlavičky, že vydrží žít v tak omezeném prostoru a jsou tak „neutrální“…Trochu více mě zajímá křeček Vojtíšek, ale na velké přátelství to také nevypadá…

Má děvčata jsou moc ráda, že jsem přizpůsobivý a velmi málo hlučný, neruším je tedy při studiu nebo při sledování televize. Já osobně mám nejraději přírodopisné seriály a jak jinak, než o ptáčcích. Pokud někdo chce tvrdit, že jsem jen obyčejný pták, tak se velmi mýlí. Vycítím atmosféru v rodině, umím potěšit, když je některé z děvčat smutné. Z klece mohu dost často vyletět, většinou se usadím k zrcadélku a pozoruji toho čiperu v odrazu. Stejně vím, že jsem to já sám.

A že jsem trochu narcis, to přeci nemůže být na škodu. Jsem mírumilovný tvor, ale umím se i zlobit, když je něco jinak a já mám narušený běžný režim. To se stalo právě toto léto. Skoro měsíc jsem prožil v jiném prostředí a zůstala se mnou jen jedna „panička“, která mi hlavně s malou Sárinkou dělala společnost. Krmily mě dobrůtkami, pověsily novou „okusovací“ tyčinku, hladily mě a povídaly si se mnou. Přiznám se bez mučení, že se bojím pavouků a broučků všech velikostí a když Mari řekne: „Ferdo, beruška!“, přikrčím se a začnu pískat.

Děvčátka mi dávala jen samé dobrůtky, pochutnal jsem si i na žloutku, kousku sýra nebo na listu ledového salátu.

Hned první den jsem si všiml, že v pokojíku, kde mám klec, začaly nějaké „manévry“. Připojovala se různá „hejblátka“ k počítači, dělaly se zkoušky obrazu i hlasitosti a kolem 19. hodiny to vypuklo. Mě posadily před monitor i s oblíbeným zrcátkem, abych se nevyplašil. Z čista jasna na mě kouká z obrazovky známá tvář a ozval se také povědomý hlas. Ano, byla to ona, „panička č.2“ a k ní se občas přidružila i druhá známá tvář -„panička č.3“. Poznal jsem je hned a náležitě je pozdravil a načepýřil si peříčka. Nakrucoval jsem se před monitorem, aby viděly ty „zrádkyně“, že se mám dobře a že se mi zase tak moc nestýská. Ale stýskalo, ne že ne. Obsah rozhovorů jsem sice úplně nepochopil, ale viděl jsem známé tváře a slyšel konejšivé laskavé hlasy. Strašně moc jsem se těšil na každý večer, kdy jsem i já byl účasten „skypování“ s mými děvčaty. Inu, ta technika dnes válí… Také díky tomuto pravidelnému kontaktu jsem lépe prožíval ta letošní úmorná letní vedra. Mari mi občas prostříkala křidélka, abych se svlažil a pravidelně mi měnila vodu v pítku.

Těch pár týdnů mi rychle uběhlo a nadešel den, kdy jsem se opět stěhoval do „svého“. Přivítání s děvčaty bylo velmi vřelé, ještě více mi ztmavla líčka a radostí jsem přeletěl celý obývák a naštěstí si všiml otevřeného okna. Provedl jsem menší „výkrut“ a přistál na nejbližší hlavě. Jsem tak rád, že jsme zase všichni pohromadě a možná se dostanu i do Qunesovky, jako jediný korelák, který si zdatně „skypoval“ se svými „paničkami“…

PS: Mezi mé oblíbenkyně se zařadila i 5letá Sárinka, která mě krásně namalovala u zrcátka.

S pozdravem korelák Ferda

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete