Základní fakta:

⦁    Umět zacházet a hospodařit s penězi je v dnešní společnosti stejně důležité, jako umět číst, psát a počítat.
⦁    Jak vzbudit zájem svých ratolestí a jak tuto důležitou schopnost u nich rozvíjet? U rodičů je to tím těžší, pokud se tomu sami nikdy neučili a před nimi se doma o penězích často ani nemluvilo.
⦁    Mluvit s dětmi o penězích je nutností a mělo by se začít brzy.
⦁    Jaká témata v kterém věku? Pomůže vám naše časová osa

1. Kdy a jak a začít dávat dětem peníze? Na jednotlivé nákupy, nebo formou pravidelného kapesného? Kolik jim dávat v různém věku?

Odpověď na otázku “kdy” je celkem jednoduchá - co nejdříve, jakmile děti začnou chápat abstraktní pojmy a souvislosti. S penězi a jejich funkcemi bychom tedy naše děti měli postupně seznamovat nejpozději v jejich pěti až šesti letech.

Druhá část otázky „jak?“ je vždy složitější. Záleží na věku dítěte, pak také na tom, jak s penězi hospodaří jejich rodiče, jak jsou sami zvyklí s penězi zacházet a hospodařit s rodinným rozpočtem. Děti nás totiž velmi vnímavě pozorují, mají snahu nás napodobovat a těžko je přesvědčíme, aby dělaly a dodržovaly něco, co je stojí jisté úsilí, když vidí, že to sami neděláme či nedodržujeme. V podstatě tedy nelze dát jednoznačný návod, v každé rodině to bude trochu jiné.

Níže uvádíme některé náměty, z nichž si rodiče dle svého uvážení a dle věku dítěte mohou vybrat, které budou nejlépe odpovídat situaci v jejich rodině.

Pokladnička

Dítě by mělo mít co nejdříve svou pokladničku, do které si bude postupně spořit své „příjmy“. Nejlepší je umožnit dítěti, aby si samo vybralo pokladničku, která se mu nejvíce líbí. Je důležité, aby se pokladnička líbila hlavně jemu, ne pouze vám. Jen dohlédněte na to, aby to nebylo klasické keramické prasátko, které je nutno rozbít, aby se peníze z pokladničky vyjmuly. Vybranou pokladničku mu kupte a hned mu dejte několik mincí jako první vklad, který si do pokladničky dítě samo uloží.

Protože malé děti zpravidla ještě nedostávají pravidelné kapesné, neboť s ním ještě neumějí rozumně hospodařit, je nutné „příjmy“ dítěte, které mu umožní „spoření“ do pokladničky, zorganizovat jinak. Některé z možností jsou:

⦁    rozsypou se a zakutálí se vám drobné mince, požádáte dítě, aby vám je všechny pomohlo najít a sesbírat, za odměnu mu pak několik mincí dáte do pokladničky;
⦁    domluvíte se s babičkami a dědečky, aby při návštěvě u vás dali dítěti třeba pětikorunku do pokladničky;
⦁    dáte-li dítěti bankovku nebo minci vyšší hodnoty, aby samo zaplatilo u pokladny, můžete mu pak za to, jak to šikovně zvládlo nechat několik drobných mincí;
⦁    ...., jistě vás samotné napadne řada dalších nápadů.

V období hned po pořízení pokladničky je velmi důležité najít si čas a s dítětem pravidelně její obsah kontrolovat, přepočítávat a mít spolu s ním radost z toho, jak v ní peníze přibývají.

Užitečné tipy:

⦁    Nejprve naučte dítě spočítat, kolik má v pokladničce mincí. To mu zábavnou formou pomůže i v rozvoji početních dovedností - počítat nejprve do deseti, později do sta a dále.
⦁    Později naučte dítě rozpoznávat hodnotu mincí, roztřídit je do skupin a spočítat, kolik má mincí v hodnotě jedné koruny, dvou korun, pěti korun atd. Ještě později je pak naučte sečíst hodnotu v těchto skupinách a skupin dohromady, tedy kolik má v pokladničce celkem peněz.
⦁    Pokud dítě velmi touží po něčem, co byste mu jinak nekoupili, ale nejste zásadně proti tomu, aby to v daném okamžiku mělo, například drobnou hračku, zmrzlinku apod., můžete mu se znalostí toho, kolik má v pokladničce, navrhnout, aby si to koupilo samo ze svých úspor. Protože dítě zpravidla pokladničku s sebou nenosí, řekněte, že mu zatím půjčíte, ale že vám ty peníze musí vrátit hned, jak přijdete domů a bude je moci vzít ze své pokladničky. Buďte velmi důslední a neodpouštějte vracení půjčky. Dítě se tím učí, že půjčím-li si, musím půjčku co nejdříve splatit. O úrocích v tomto věku dítěte zatím nemluvte.
⦁    Až pak budete s dítětem opět přepočítávat peníze v pokladničce, nezapomeňte říci, že tam mohlo být více, kdyby si dokázalo odepřít nákup, který nebyl zcela nezbytný, ale nevyčítejte mu to.
⦁    Od počátku platí, že za běžné práce a pomoc v domácnosti by děti neměly dostávat peníze, je to jejich povinnost v rámci fungování rodiny. Zaslouží si však pochvalu, udělají-li něco ochotně a dobře. Výjimkou mohou být mimořádné práce, jako je třeba pomoc při jarním úklidu doma či na zahradě, pomoc při mytí a čištění vnitřku auta, pomoc při pletí zahrádky apod. Zde můžeme kromě pochvaly přidat i nějakou peněžitou odměnu za dobře vykonanou práci.

Kapesné

V části o pokladničce jsme uvedli, že ve věku kolem 5 let děti ještě neumějí s penězi hospodařit v delším období než několik málo dní, proto jim peníze v malých částkách dáváme spíše příležitostně. Ale již první třída školy děti mnohému naučí. Zhruba od 6 či 7 let bychom měli začít dětem dávat pravidelně předem dohodnuté částky, které pak mohou používat na své drobné výdaje, případně si i část spořit. Tím je zároveň velmi efektivně učíme s penězi hospodařit, neboť s obdrženým kapesným a úsporami v pokladničce musí vystačit až do dalšího kapesného.

Užitečné tipy:

⦁    Výše kapesného samozřejmě záleží na finanční situaci rodiny. Přesto bychom se měli snažit dodržovat dvě zásady:
⦁    První je založena na doporučení dětských psychologů: kapesné by nemělo být ani o hodně vyšší, ani o hodně nižší, než je průměrné kapesné vrstevníků dítěte.
⦁    Druhá spočívá v postupném zvyšování kapesného s věkem dítěte. Zhruba od jeho 12 let by však s tímto zvyšováním, které může být výrazněji vyšší, než tomu bylo v předchozích letech, měla být spojena i povinnost platit si z kapesného některé pravidelné výdaje, např. kredit na telefon. Dítě se tím učí vedení určitého osobního rozpočtu, což pak bude velmi potřebovat ve své dospělosti.
⦁    Se zvyšováním věku dítěte a s ním souvisejícím zvyšováním kapesného, které mu rodiče pravidelně dávají (zpravidla jednou měsíčně) je vhodné umožnit dítěti i nějaký výdělek. Nejprve to může být za různé práce v rámci širší rodiny (pravidelný nákup či jiná pomoc prarodičům), později, cca od 15 let i různé brigády. Dítě si peněz vydělaných vlastní prací v čase, který by jinak mohlo věnovat zábavě, bude více vážit.
⦁    Zvýšené kapesné by mělo vést i k pravidelnému spoření a dlouhodobějšímu plánování. Měli bychom s dítětem o tom občas (ne příliš často) hovořit a pomoci mu seřadit si priority a naplánovat si, jakou část spoří na něco většího pro sebe a co třeba na vánoční dárečky pro své blízké. Tím budujeme návyky, které mu pomohou v dospělosti.


Příklad a příhody z praxe lektora finanční gramotnosti:
⦁    Každý má jiný přístup k penězům. Někteří rodiče kapesné nedávají vůbec. Když dítě něco chce, ať si řekne. Jiní zřizují účty s kartou, posílají na ně peníze, ať dítě hospodaří. Zatímco někteří rodiče dávají svým dětem (cca 15 let) 2000 korun, jiní by nedali víc jak 200 korun. Někteří rodiče chtějí udělat z výše kapesného především motivující prvek.
⦁    Někteří rodiče dávají peníze jen za domácí práce. Mají k tomu dokonce sestavený a vyvěšený ceník. Třeba vynést koš za 10. Umýt nádobí za 50, vyluxovat za 50. Jinak by prý děti doma nehnuly prstem.
⦁    Jiní zas dávají dětem vše, o co si řeknou, i mnohem víc, než je třeba. Zvlášť na útratu na cesty. Děti pak kupují sobě, příp. i ostatním zmrzlinu, sladkosti, hamburgery, suvenýry, oblečení, zkrátka vše, co jen trochu zaujme a čím ukáží světu, že „oni“ na to mají.
⦁    Pokud dítě utrácí více než je zdrávo, vyplácejí třeba část kapesného fixní částkou + 10% hodnoty úspor. Děti se rychle naučí nejen „si to spočítat“, ale také držet si nějaké peníze, aby dostaly víc. Po nějaké době rodiče sazbu změní, děti musí počítat zas s jinými čísly. A když peníze dojdou? Půjčují za úrok. Samozřejmě za vyšší než je u úspor. Dokonce si sami někdy od dětí půjčí, na rozumný úrok.
⦁    Jeden úspěšný finanční ředitel zas testuje nutnost platit méně jasné výdaje jednoduchým způsobem. Peníze dostane, kdo mu řekne 3x proč.
⦁    Motivační může být třeba nabídka: pokud si na to dokážeš naspořit půlku, druhou půlku ti na to dáme.
⦁    Nebo: „Když jako rodič vidím snahu, nevadí mi pustit korunu navíc. Ale válení u televize/počítače s řečmi, že spolužáci mají víc, na mě neplatí.“
⦁    Jinak klasicky také vracení lahví, drobné z nákupu či za vezení nákupního vozíku, pomoc babičkám, na zahradě, u sousedů, v okolí, pomoc s úklidem, mytím aut, pomoc na různých sportovních či kulturních akcích.

Závěr:

Naučíme-li se už v dětství dělení peněz na tři hromádky - pro mě, na povinné výdaje (například obědy ve škole, družina, školní pomůcky nebo výdaje na kroužky) a jako rezerva na horší časy, ale také jako zdroj pro vytváření si vlastního bohatství podle pravidla „peníze dělají další peníze“, nebude to pro nás problém, budeme to dělat automaticky.