Heda

S Hedou jsem se seznámila jako malá holka. Bydlela ve vedlejším domě. Malá copatá cácorka to byla. Takový malý skřítek. Dle jejího tatínka. Naši rodiče se stali přáteli. Tak vzniklo i naše kamarádství. Jak čas běžel, i naše cesty se rozdvojily. Ona na VŠ, poté stáž v zahraničí a nakonec se tam i provdala. Já jsem vídala její rodiče u svých, ať už doma či na zahradě. Čas tenkrát nic nezměnil.

Stále si píšeme, občas přijela, to poté bylo přivítání. Její tatínek, já mu říkala strejdo, což zůstalo, nikdy neprozradil datum příjezdu. Prý dal slib a ten se neporušuje ani v případě našeho setkání. Věděl, jak vše dopadne. Zalezeme do kumbálu, to byla taková malá místnost s kulatým okýnkem, možná kdysi komora, ale ona si tam udělala pokojík - jen koberec, široká postel, spousta polštářů a knihovna, nic víc. Vždyť to byl pokoj snění, ne na učení.

Ráda vzpomínám na naše setkání. A právě dnes jedno proběhne. Prý má překvapení, to budu koukat. Jistě, obě neseme půlmetrákový křížek na zádech a ještě kousek musíme přidat, div se pod touto tíhou nerozplácneme. Inu, ona je stále štíhlá jak proutek, já nikoliv. Je tady, vchází do dveří, krásná štíhlá žena. V očích je vidět trošku více, snad smutek či co, nemají takový lesk, jak si pamatuji. Nevadí, hlavně že je tady. Začínáme si povídat, čas neúprosně letí. Už vím, proč přijela. Koupila tady baráček, chtěla by tatínka přestěhovat k sobě. To je moc dobře, byl smutný, že je tak daleko, ač ji navštěvoval, ale přece jen roky letí, vnoučata vyrostla a on si jich moc neužil. Je sám, teta dávno zemřela. „Eviku, potřebovala bych pomoc. Víš, jak Tě má tatínek rád. Musíme ho přesvědčit, aby souhlasil. Sama bych nic nedokázala. Je tvrdohlavý. Však to znáš dobře.“ Teprve teď vnímám dopad těchto slov.

 Ale jak to mám asi tak udělat? Uzrál plán. Ona prošmejdí a roztřídí, co by se vešlo do pokoje 3x4 m, zbytek půda či letní sezení, ostatní bůh ví. Já obstarám společnost, aby moc nevnímal její aktivitu. Lehce se řekne, ale ošalte vědátora. Inu vyrážíme do boje. Strejda nás obě vítá s náručí otevřenou.
„Děvenky moje zlaté. Už jsem si myslel, že nedorazíte. Čaj je na stole a bábovka je od rána připravená k okoštování. Moc nenadrobte, treberendy moje.“  A už se šourá na své místo u kamen. „Tak povídejte, jsem jedno velké ucho.“ To, co slyší, mu dělá radost, barák tady ve městě, konečně bude mít svoji holčičku DOMA, ach, jak lahodící slova uchu. A co teprve srdíčko. „Jistě tam bude nějaké ale. Však já Vám, děvenky moje, na vše přijdu, mě neošálíte a poletování sem a tam má též nějaký význam. Tak, Eviku, s pravdou ven, žádný kličky!“ Přiznávám barvu, co mám dělat, nikdy jsem strejdu neošálila.
„Aha, tak se věci mají.“ Chvilku si povídáme, ale nějak necítím velký odpor k nastalé situaci. „Víš, už delší dobu jsem si představoval, jaké by to bylo bydlet jinde. Kamarádi tu už nejsou a noví lidé jsou mladí, nerozumím jim. Děti nejsou jako vy. Mají jiné zájmy i chování. Někdy až smutné. Ale bydlet s dcerou? To mne nikdy nenapadlo.“
Probíráme kde co, ale Hedušce nic neříkáme, jen ať si poletuje, potvora jedna, když sama neuměla nic říct, ať se teď snaží. Ne že by strejda neměl strach, to doopravdy má, jako každý starší člověk, ale představa jeho holčičky, sic dalece přes padesát, je blahodárná.    „A víš co, probereme si LP. “ Má velkou sbírku, i můj tatínek ji měl rád. Pomalu dopadá jehla na desku a linou se první tóny. „Smím prosit?“  „Ale ano, ráda, je to čest.“ Byl tanečním mistrem. Snad mu budu stačit. Heda nakukuje a to, co vidí, jí bere dech. „Co to tu provádíte?“ „ Inu, tančíme, co jiného bys čekala. Nezdržuj se a poletuj. Evik to zvládne.“  No pravdu nemá, mám jazyk až u země a on tu krouží, přímo se vznáší jak motýl Emanuel. Chvilku zde posedí, i do kola se připojí, je šťastná. Já to věděla, kdepak Evka, ta umí tatínka rozveselit. Už běží zase dál.

Pomalu se schyluje k večeru a já musím jít domů. „Dík, že jsi mi pomohla. Tatínek byl kouzelnej, ani jsem nevěděla, že má tolik ještě sil. Jen zářil štěstím. Teď už mu sama vše řeknu. Mám odvahu.“  Inu pozdě, holka, myslím si. Loučím se. „Tak, Eviku, děkuji za krásný den a doufám, že mi přijdeš dělat společnost, až Heda bude balit, to víš, sám bych se nudil.“  Mrkne. Heda kouká, co to je? „Jak jsi to myslel?“ „Inu tak, holka, až si uděláš čas na starého otce a přestaneš tady poletovat, tak si popovídáme.“ Odcházím, jak jinak než s úsměvem na rtech. Jo, Heduš, já Ti říkala, že strejdu neoblafnu. Zase jsi prohrála.