Hledáš - najdeš

Když zrovna nic nehledá, je s ním celkem pohoda, vrátí se z práce unavený, nají se, sedne si k televizi nebo k počítači a relaxuje. V okamžiku, kdy ale začne něco hledat, stává se z něho líté zvíře. A ze mě následně taky. Už jenom otázka na hledaný předmět mě dovádí k šílenství. Každý, koho znám se na hledanou věc ptá otázkou - Kde mám... Ne však můj choť.
Nezeptá se: "Kde mám ponožky?", i když i tato otázka je vcelku pitomá, protože ponožky má pořád v jednom a tom samém šuplíku od naší svatby. Pln zoufalství na mě pohlédne a zeptá se: "Mám ponožky?" NE, NEMÁ, celých dvaadvacet let našeho společného soužití chodí bos. Ale to ještě v klidu odpovídám, že má ponožky a dokonce mu ukážu i kde. Tímto způsobem hledá i další svršky, třeba TRIKO.
Ne nějaké triko ze skříně, kde jich má asi dvaapadesát, ale on potřebuje jedno konkrétní triko, které si zrovna musí vzít, jakoby na tom záležela ekonomika celé Evropské unie a celosvětový vývoj akcií na burze. Kalhot naštěstí tolik nemá, ale i ty ho dokážou při hledání dost potrápit, málokdo by je hledal na věšáku v předsíni, kam si je většinou pověsí a zapomene na ně. Jakmile nemůže požadovanou věc najít, začne mě i dceru obviňovat. Dceru, z toho, že si něco z jeho šatníku ukradla pro sebe. Už vidím, jak dvaadvacetiletá dívka, která má o víc jak dvacet kilo méně než on, omotaná otcovými svršky míří na párty s kamarády. U mě se o to nesnaží, dobře ví, že bych se do jeho oblečení většinou nenarvala, ale na mě se osočí, že jsem mu všechno vyhodila. Nechápu, proč bych to dělala, stačí, že to musím prát a žehlit, ještě se s tím tahat do kontejneru? Ani náhodou.

Jídlo ani pití většinou nehledá, dobře ví, že když požádá, je nasycen a napojen, jen zcela výjimečně, když se vzdálím, třeba na balkon, přijde opět zoufale za mnou a ptá se: "MÁME KAFE?" Nepamatuji den, že by u nás káva nebyla, ale opět mu poradím, kafe je v kuchyni na lince ve zlaté dóze. Kuchyň je ta místnost vedle obýváku, upřesním raději, aby nešel hledat třeba k sousedům.

Někdy se ale stane, že ho z jeho klidu vyruší ztráta předmětu ne zcela běžné potřeby. Zrovna nedávno. Natažený na gauči se zadíval směrem k televizi a ztuhnul - z poličky zmizel KÁMEN. Pochopitelně ne obyčejný, ale kámen, na kterém byl otisk jakési prehistorické přesličky a který on na svých toulkách našel. Byl na tuto vzácnost náramně pyšný a teď prostě nebyla na svém místě. Říkám mu, že dcera utírala prach a možná ten šutr dala někam jinam. Ale manžel na nic nečeká, hledá... Otvírá šuplíky, skříňky, leze pod gauč, nelogicky juká i do lednice, ale po vzácné fosílii ani památky. Chápu, že dokud ji nenajde, nebude šťastný. Volám dceři do práce, ano, při utírání prachu jí přeslice padla za nábytek a nemohla ji vyndat, nepovažovala to za až zas tak důležité. Manžel se po této informaci vrhá na obývací stěnu, odtahuje ji, kámen nalézá a s láskou vrací na polici. Opět uléhá na gauč vyčerpán.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz