Už aby zapršelo, a mohlo se jít na houby. Takové bylo mé přání jednoho srpnového dne před nějakým rokem. To měla zrovna naše továrna celozávodní dovolenou.
Na dovolené nikam s manželem nejezdíme, trávíme je doma, kde si také nejvíce odpočineme. A abych nebyla jen doma a nenudila se, tak mě napadlo, že by se dalo jít na houby, pokud spadne nějaká voda a bude i teplo.
Toho roku skutečně hned na počátku začínající dovolené zapršelo, mé přání tam nahoře bylo vyslyšeno a tak byl předpoklad, že nakonec na ty houby přece jen půjdu. A dýchat lesní vzduch je pro plíce také zdravé. Sama do lesa chodím ale nerada, manžel je o francouzské holi, takže i kdyby chtěl, tak to nejde.
Zbývala mně další možnost a sice se předběžně domluvit se svojí kamarádkou Pavlou. Vím, že také ona bývá doma a nikam nejezdí na dovolenou, a tak snad by můj nápad mohla přijmout a mohly bychom jít spolu. Tak jsem jí zavolala a mým nápadem nepohrdla, a nakonec jsme se domluvily, že vyrazíme během víkendu, pokud se bude dát. A jak jsme to naplánovaly, tak se také stalo, a na ty houby jsme tedy vyrazily. Každá jsme si vzala svůj houbařský košík, nůž takzvaný žabykuch (tak jsme si nožík na houby spolu pojmenovaly), nemohlo v batůžku chybět také něco na zub, telefony (co kdybychom zabloudily), nějaká ta náplast a také pití. No a k tomu také pár drobných na autobus. Tím jsme chtěly jet, jen pokud bychom byly značně unavené po houbách.
Do lesa od nás je to asi jen 2 km, tak jsme se spolu vydaly pěšky a cesta krásně utíkala a my byly v lese jakoby mávnutím kouzelného proutku za poměrně krátkou dobu.
Jak jsme šly tak lesem, potkávaly jsme hodně houbařů, a bylo jasné, že určitě nevlezeme hned na kraj lesa, že bychom tam toho moc nemusely najít. Vypadalo to, že v lese bude více houbařů než hřibů. Tak lesní pěšinkou jsme mohly ujít tak 2 km, než jsme vlezly do lesa a zde jsme pak už začaly hledat. A že jsme vybraly vhodné místo, na sebe nenechalo dlouho čekat. Asi po 5 minutách jsme téměř současně našly své první hřibařské úlovky. Pomalu ale jistě jsme nacházely další a další, a tak naše košíky se začaly plnit suchohřiby, babkami, našel se i nějaký klouzek a pak také pár pravých hříbků se podařilo najít a i bedle.
Když jsme byly unavené, tak jsme si vybraly vhodnou kládu na náš zasloužený odpočinek. Sundaly jsme si batohy, vytáhly svačinku a pití a tak jsme společně posvačily. A jak tak jíme, spolu si vykládáme, tak o malý kousek dál u jednoho pařezu jsem zahlédla věc, která se mně jevila jako peněženka. Tím směrem jsem nasměrovala i svoji kamarádku a i ona, že to je fakt asi peněženka. Ta věc byla ale hodně malá, jako je peněženka, která bývá součástí dámských kabelek. Tak jsem z klády vstala, šla k této věci a můj tip vyšel. Opravdu to byla peněženka. Donesla jsem ji k té naší odpočinkové kládě a pod dozorem své kamarádky jsem peněženku otevřela. V jejím obsahu se ukrývalo 700 Kč a nějaké drobné mince. Obě jsme v ní hledaly, zdali tam nebude nějaký kontakt na majitele této peněženky, ale ať jsme hledaly jak chtěly, tak nic takového tam nebylo. Tak jsme peněženku daly do batohu a cestou jsme se domluvily, že se jejím obsahem rozdělíme - jsme přece kamarádky.
Po odpočinku jsme pak už dál nepouštěly a pomalu a jistě jsme si to namířily nazpět k domovům. V jedné vesnici jsme se pak stavily u jedné hospody venku na studené pivečko. A nezůstalo jen u něj, daly jsme si nakonec i teplý párek, přece jen jsme na něj měly peníze. A ještě jsme koupily zmrzlinku 3 dětem, které žadonily o ni své rodiče, ale ti peníze utratili za cigarety a pití, a na zmrzlinku pro dítka jim nezbylo. Jen jim slibovali, že půjdou ještě jednou okolo, a že jim ji koupí pak. Dítek nám bylo líto, a tak tu zmrzlinku dostaly od nás. Dětem mohlo být tak od 3 do 5 let, a nutno říci, že byly vychované a hned poděkovaly, aniž by jim to někdo připomněl. Hned nás s kamarádkou napadlo, že nebýt nalezené peněženky, tak jsme neměly ani jak udělat radost těmto dětem.
Se zbytkem jsme se pak s kamarádkou rozdělily. Peněženku nebylo komu vrátit, lidí v lese bylo fakt hodně. A nebyla ani mokrá, takže ji ztratil někdo až po dešti.
Ono je sice příjemné najít v lese peněženku, ale určitě někomu chyběla, zejména ten obsah. Takže Vy, kdo čtete tento článek, tak až půjdete do lesa s peněženkou, tak do ní vložte i kontakt, aby se Vám vrátila. Stále si myslím, že jsou dobří lidé, kteří jsou poctiví a nalezenou peněženku by vrátili. A doufám, že je nás takových většina.
ChytráŽena.cz