V době mé docházky do školy obecné - jak známo mým čtenářkám a čtenářům to bylo v protektorátě, si naši protektoři vynutili celou řadu omezení a opatření, psal jsem o Winterhilfe, povinných dodávkách, starší si pamatují, mladší si nechte vyprávět, či sem tam něco přečtěte - žádná idyla to nebyla. Aby ani žactvo a studentstvo nepřišlo zkrátka, přišel na řadu školní sběr, všeho možného, starým papírem počínaje a kostmi konče. A aby toho nebylo málo, sbíraly se léčivé byliny. Byly limity, sběroví referenti, šprtové, co překonávali rekordy i dítka spíše nezodpovědná.
O prázdninách jsme si měli odpočinout, ale horlivost úřadů byla neomezená, byly stanoveny limity, přes učitele na žáky přenesené. Prvního září bylo nutno donésti množství sušených bylin, váhy dle obtížnosti a výskytu druhů, vzpomínám, že tam byly listy jahodníků, maliníků, ostružiníků, sušené kopřivy a spoustu dalšího.
S odložením vysvědčení a učebnic jsem odkládal i plnění požadavku na sběr i sušení bylinek. Vzpomenul jsem si pár dní před koncem prázdnin - bylo to pravděpodobně ve třiačtyřicátém, jak uvedu dále. Zkroušeně jsem se přiznal rodičům, bylo mi láno, naštěstí se ukázalo východisko. Ve výčtu možného sběru byly i listy lísky s možností nahrazení nějakého kila sušených, značně velkým množstvím listů čerstvých.
Celá rodina, trpělivá maminka, namíchnutý otec /byl by raději šel na ryby, nebo na houby/ a v kočárku malá sestřička. Z toho jsem odvodil ten rok, o rok později, ve čtyřiačtyřicátém, měly úřady již jiné starosti, než hlídat školní sběr.
Neřekli byste, co práce zabere natrhání tří pytlů listů, byť lísek nad železniční tratí, kam jsme vyšli i se zmíněným kočárkem a mnou taženým vozíkem, bylo požehnaně. Takových vozíků, jako byl ten můj, se při zahájení školního roku sešlo několik desítek. Ukázalo se, že stejně jako já, nám, čerstvým čtvrťákům, napadlo to stejné. Děvčat, skromně odevzdávajících sáčky sušeného, si nikdo moc nevšímal. Nejméně radosti měl náš školník, čerstvé rostliny se musely rozložit na půdě školy, kde měly doschnout. Pokud si pamatuji, leželo tam hnědé a šedé pokroucené listí nejméně další rok. Nejsem si jist, zda na té půdě naší někdejší školy /po válce tam byl MNV/, není to listí dodnes.
O třicet let později - navštěvuji občas přítele Václava a jeho ženu Věru na valašské chalupě, kousek od Soláně, pomáhal jsem ji renovovat, stála neuvěřitelných deset tisíc - podle toho také vypadala. Můj táta, blahé paměti, dobrý to klempíř, udělal vše co spojeno s jeho řemeslem, okapy, oplechování, slouží snad dodnes. Hospodyně obléká sváteční valašský kroj, jsem počítán mezi vzácné návštěvy. Vůně v chalupě, svazky bylin, ošatky sušených květů, listů, kořínků. Věrka je vyhlášená bylinářka, její čaje, kombinace nespočetné, představují vrchol všeho, co se dá z valašských horských luk využít. Domů si odvážím, mimo hub, které zde rostou hned u vchodu, vždy několik pečlivě označených, podmanivě vonících směsí. Jezdil jsem tam rád rád, povinností hosta je pouze donést štryclu či pecen chleba a přibrat láhev rumu. Nahoru se nic /aspoň tehdy/ nedalo dovézt, cesta tam nevedla. Přátelé odešli do nenávratna před několika desítkami let, v jednom roce, vzpomínka zůstává - i na ty bylinky. Sbírám si něco sám? A víte, že jo! Slezský bard, Jarek Nohavica, „...kdyby se narodil před sto lety...“ plenil by park či zahradu panu Larischovi a trhal mu tam květy pro svou lásku - to víte, romantik.
Já, po sto letech, jsem poněkud materiálně zaměřen a v parku, který nám pan hrabě tady zanechal, trhám rok co rok medvědí česnek. Nezkoumám příliš jeho léčivé účinky, ale chuť má přenáramnou - brzo bude duben a to je můj čas. Taky jsem dělával pití z květů černého bezu, pampeliškový med, teď se spokojím s tím česnekem.
A víte, že jsem teprve nyní, při přípravě tohoto povídání, zjistil, k čemu by byly ty sušené listy lískové? Prý pro dobré trávení, proti zácpě a jejímu opaku. Jestlipak to, že se nedočkal náš protektorátní sběr zpracování, neovlivnilo negativně výsledky říšské branné moci?
A co Vy, přátelé, přítelkyně - sbíráte, sušíte, popíjíte zdravé lektvary? A chodíte si alespoň na ten, mnou chválený, medvědí česnek? Hezké, blížící se Velikonoce.
Jardamalej - čtenář
ChytráŽena.cz