Jak jsem málem prodávala matrace

V našem městě vznikl nový obchod. Byl jím na první pohled luxusní salon s lůžkovinami, matracemi, postelemi a ložním prádlem. Prodejna vonící novotou byla na první pohled krásná, voňavá a měla příjemnou atmosféru. Po půlroce působení této prodejny jsem náhodou narazila na inzerát, kdy se do prodejny hledal odborný prodejce. Mám zkušenosti s prodejem, miluji lidi a ráda nabízím zboží. Dojíždím každý den do zaměstnání do vzdáleného města, kde vykonávám práci, která nesouvisí s mým vzděláním a ani mě tolik netěší. Proto jsem se rozhodla zkusit štěstí a zaslat motivační dopis se životopisem jako odpověď na inzerát.

Po dvou dnech mi zavolali, že jsem byla vybrána na pohovor. Už to byl úspěch. Když jsem se posléze dozvěděla, že jsem byla jednou z bezmála pěti set zájemkyň o nabízenou pozici, byla jsem velmi potěšena.

Na pohovor jsem se trošku připravila. Zjistila jsem si o prodejci pár informací a hlavně jsem si nastudovala informace o tom, jak vybírat vhodnou matraci do postele. Zbytek jsem nechala na kouzlu osobnosti. Vždyť mám lidi ráda a roky jsem působila jako vedoucí prodejny, kdy mě navštěvovali zákazníci, kteří byli velmi spokojeni s mou prací.     

Vhodně oblečená a naladěná jsem se dostavila k pohovoru. Bylo nás tam deset. Pohovor probíhal velmi otevřenou formou. Musely jsme se před ostatními představit, zdůvodnit, proč právě my se cítíme těmi pravými tuto činnost vykonávat a zodpovědět pár zvídavých otázek slečny pořádající celý pohovor. Počáteční tréma a nejistota se brzy vytratily. Čtyřhodinový pohovor, který dvě ze zájemkyň po nějaké době samy vzdaly, nebral konce. Přitom jsem zaregistrovala nulovou návštěvu oné prodejny. Zkoušející nás zapojovala do scének, kdy jsme musely imitovat samotný prodej matrace, zkoušela nás z naší asertivity i rétorických schopností. Já se ale cítila dobře. Nemám problémy s komunikací s lidmi, jsem vstřícná a mám zkušenosti s prodejem.

Po čtyřech hodinách bylo konečně hotovo. Slečna nás informovala, že do tří dnů obeznámí dvě z nás o konání druhého kola pohovoru, následujícím osmi sdělí e-mailem, že nepostoupily, a rozloučila se. Zeptala jsem se proto, jestli druhé kolo pohovoru je už konečné, nebo bude probíhat případně více výběrových kol. Při mém dosavadním pracovním nasazení je přece jenom složité si opakovaně zajišťovat celodenní volno.

„Ano, ty dvě se zúčastní druhého kola, vybereme si vhodného adepta a toho zaměstnáme,“ řekla slečna. Tak jo, pokud budu vybraná, nějak to udělám.

Do pár hodin mi bylo sděleno, že jsem do druhého kola postoupila. Už jsem se viděla jako odborná poradkyně v prodejně, která mě lákala, ve městě, kde žiji, se sortimentem, který je čistý a mně blízký.

Na druhém kole se nás sešlo šest. Moc jsem nechápala, kde se další zájemkyně vzaly. Když jsem ale zjistila, že ostatní byly na pohovoru před měsícem, dvěma, třemi, došlo mi, že ona firma nenechá nic náhodě. Čekala jsem cokoli, jen ne to samé. Ovšem opět jsme cvičně prodávaly matrace, účastnily se scének s tím jediným rozdílem, že nyní slečnu doplňoval muž v saku. Přísný muž, který nám náš úkol znesnadňoval. Představoval totiž problémového zákazníka, který nebyl s ničím spokojený. Nebála jsem se onoho muže, přece jenom jsem svou práci měla, buď budu úspěšná, nebo dál budu dojíždět do stávajícího zaměstnání. Připadala jsem si jistě a pevně jsem věřila, že budu vybrána, zvláště když jsem viděla, že muž mé kolegyně vyvedl z klidu a ony se cítily bezradně.

„Do týdne vám sdělíme, kdo z vás postoupil do třetího kola pohovoru,“ oznámil muž po tříhodinovém druhém kole. Zaznamenala jsem překvapení zračící se v tvářích přítomných. Kola měla být dvě, a nyní jsme se dozvěděly minimálně o třetím. Co bude následovat dál?

Z pohovoru jsem se vracela v rozpacích. Práce mě i nadále lákala, začala jsem ale pochybovat o solidnosti firmy. To mě přimělo zjistit si pár recenzí přímo na onu společnost.

Většina z nich byla, bohužel, negativních. Zákazníci si stěžovali jak na kvalitu nabízeného zboží, tak na komunikaci prodejce se zákazníkem, dlouhé a mnohdy téměř nemožné reklamační řízení a neodbornou montáž zakoupeného zboží. Pak jsem také uvažovala o tom, že v našem městě bylo již několik speciálních prodejen matrací a postelí. Já sama jsem si před časem v jedné z nich zakoupila matraci, na které spím. Žádná z prodejen ovšem nepřežila první rok své činnosti. Ve městě, kde je kupní síla obyvatel zatraceně nízko, nezaměstnanost nejvyšší v republice a krajské město s nabídkou podobného sortimentu za zlomek ceny v dosahu, navíc se od nás dostanete do sousedního Polska, kde je zboží levnější, i pěšky, je těžké se prosadit. Krachují tu prodejny potravin, natož prodejna s tak úzkým sortimentem, jako jsou matrace. Pak jsem potkala kamarádku, která v daném obchodním centru pracuje v květinářství.

„Ty bys fakt chtěla do té prodejny nastoupit? Vždyť oni tam nemají vůbec žádný obrat. Každý tam přijde, maximálně si matraci vyzkouší, a pak si koupí podobnou nebo stejnou levnější přes internet,“ poučila mě kamarádka.

Vzpomněla jsem si, jak já kupovala matraci. Taky jsem vyzkoušela víc druhů ve více prodejnách, a pak jsem dle parametrů volila tu, která mi cenově nejvíc vyhovovala. Mám sice matraci za vyšší cenu, v této kvalitě ale stále v přijatelné cenové hranici. Prošla jsem internetovou nabídku onoho prodejce. Matrace mých parametrů by zde stála trojnásobek toho, co jsem dala. A to rozhodlo.

Do týdne mi příjemný hlas sdělil, že jsem postoupila do třetího kola pohovoru. Omluvila jsem se, že jsem si svůj zájem rozmyslela. Ač měli tolik vážných zájemců o pozici, tentokrát to byli oni, kteří se snažili mi vlichotit.

„Kdepak, já jsem rozhodnuta,“ řekla jsem, rozloučila se a zavěsila.

Pár dní mě ještě trápily sny o tom, jak vkusně oblečená nabízím matrace v luxusním salonu. Po čase mě to ale přešlo.

Onen pohovor probíhal v polovině roku. Před Vánoci jsem zavítala do obchodního centra na nákupy. V místě, kde byla prodejna matrací, byl nový obchod. Nabízel potřeby pro kutily a zahradnický materiál. Myslím, že jde o sortiment, který má v našem městě šanci a kupuje se častěji.

Když jsem pak začátkem roku potkala paní, s kterou jsem se znala z pohovoru, zajímalo mě, zda postoupila do třetího kola.

„Postoupila, místo vás,“ řekla a tvářila se tajemně. Ano, byla vybrána místo mě, zúčastnila se třetího kola, na jehož konci jí bylo sděleno, že bude informována o kole čtvrtém.

„Tak jsme se všichni zvedli, že čekat dál nebudeme. Nikdo nechtěl zase k pohovoru, předvádět podobné scénky. Tak jsme je vlastně donutili, aby vybrali už v tom třetím kole,“ povídala žena.

Nakonec byla vybraná. Musela odjet na dvoutýdenní školení do jiného města, kde ji opět školili, jak přesvědčit nerozhodného zákazníka, vnutit mu výrobek a co nejvíc vydělat.

„Jenže mezitím už věděli, že se prodejna v našem městě neudrží. Přijela jsem ze školení a prodejna se zavírala,“ řekla paní. Vrcholem byl ovšem fakt, že si celé školení, které mělo být zdarma, musela ona paní uhradit sama.

„Já bych jim to nezaplatila,“ řekla jsem po pravdě. Nikdo mě přece nemůže nutit, abych platila školení, které pořádala firma, a mělo být zdarma?

„To jsem taky řekla. Tak mi to strhli z výplaty,“ řekla paní.

Tak nakonec jsem ušetřila! Dojíždím dál do vzdáleného města, mám ale jistou výplatu a už jsem si zvykla. Nemusím lákat lidi na neprodejné předražené zboží a trnout, jestli ho pak zákazník nepřijde reklamovat. A tak se můj sen o matracích úplně rozplynul.