Není to tak dávno, ale ráda na tuto úsměvnou příhodu vzpomínám.
Už několik let se svátek žen neslavil, přesto mě nastávající zeť překvapil. Popřál mi k zapomenutému svátku MDŽ, daroval mi bonboniéru a neobvyklou kytku, se slovy: ,,Že prý se za karafiáty styděl, o růže bych se píchla, a protože si ráda květiny vypěstuji sama, dává mi pytlík zeminy, květináč a velkou hlízu zmijovce, které se také říká Aronova hůl, nebo sloní chléb."
Tuto rostlinu jsem znala, ale jen jako skvrnitý kmínek, na vrcholu s olistněním, co trochu připomíná palmu. Za dar jsem poděkovala se smíšenými pocity a hned se pustila do pěstování. Květináč s cibulí jsem usadila na okenním parapetu v jídelně, abych ho měla hezky na očích. Občas cibuli zalila, pohladila pohledem a trochu se o ni i bála, vždyť byla od budoucího zetě. Jak dny ubíhaly, z hlízy začal vyrůstat jakýsi špičatý kolík do výše asi 60 cm a náznak olistnění nikde.
V té době jsem chodila na odpolední a jednou večer, po příchodu z práce, jsem už ve vchodu začala cítit jakýsi zápach. Chvíli jsem hudrala, jestli rodinka něco nepřipálila, okoukla pro jistotu záchod, jestli někdo po sobě nezapomněl spláchnout hromádku, zkoukla kuchyň, jestli jsem náhodou nezapomněla uklidit maso, které se rádo v teple rychle kazí.
Se slídivým pohledem jsem došla do jídelny a v úžasu ztuhla, na parapetu byl v plné kráse rozkvetlý zmijovec. Nádherný jemně sametový kalich zbarvený do fialově hnědé barvy s tmavšími skvrnami, které vypadaly jako kapky krve. Ale ten puch, to bylo něco neskutečného, dodnes nemohu zapomenout na zápach zkaženého masa s kravincem a močůvkou dohromady. Okamžitě jsem květinu vyhodila do verandy. Pach se stejně do rána z místnosti nepodařilo vyvětrat.
Druhý den jsem ji jen chvilečku okoukla, ale pro její puch hned utekla zpět do bytu. Ven jsem se ji bála vyhodit, byl chladný duben.
Nastal čas odchodu na odpolední, měla jsem naspěch jen jsem nazula boty a navlíkla jarní kabát a běžela na autobus. I venku jsem zápach ze zmijovce cítila, a v tom jsem si uvědomila, že ve verandě načichlo vše co tam bylo, takže smrděly kabátky i parádnic dcer.
Nejhorší mě čekalo v přeplněném autobuse. Zápach z kabátu se rychle šířil a spolucestující se začali ode mě odtahovat a cosi si o mě brebentili. Začala jsem studem rudnout, a raději v polovině cesty za prací vystoupila i za cenu pozdního příchodu.
Smrduté vůně jsem byla plná celý den, tak načichlá jsem nikdy nebyla, měla jsem hluboko nasycený dech v plicích, tak si to spolupracovnice se mnou v práci docela užily a já si od nich musela odtrpět i připomínku, jestli jsem kamsi nespadla.
A protože se blížil konec dubna, sypaly se na mou osobu narážky o smradlavé čarodějnici. Jak já tehdy trpěla!
Na pracovišti se o smradlavé, ale jinak čistotné kamarádce povídalo s úsměvem hodně dlouho.
ChytráŽena.cz