Jak jsem přišla k Lejdynce

Dnes Vám chci napsat, jak jsem přišla k Lejdynce. S manželem jsme si přáli domácího pejska a já jsem byla dosti posedlá čivavou. Tak jsme hledali a jednou manžel uviděl v časopise fotku trpasličího špice a bylo rozhodnuto, již jiného pejska nechtěl a já jako správná manželka jsem se tedy podřídila.

Ale špiců trpasličích je docela málo a co jsme našli inzeráty, tak každý chovatel chtěl, abychom chodili na výstavy a to v našem věku jsme nechtěli, jsme v důchodě a pejska jsme chtěli jen pro radost a mazlení. Bydleli jsme tenkrát v Třinci a dceru mám v Lanškrouně.

Jela jsem na návštěvu a dcera uviděla inzerát v novinách, že v Chrudimi prodává paní trpasličí špice a ještě k tomu měl být bílý, což byla voda na můj mlýn, bílého jsem vždycky chtěla a tak se jelo. Když jsme přijeli na místo, byl to zahradní domek, tak tam běhalo asi 20 pejsků a já nadšením jsem si ani neuvědomila, že je to množírna.

Jak jsem přišla k Lejdynce Paní mi přinesla dvě šedé kuličky, jeden že je pejsek a druhý fenečka, ať si vyberu. Ptám se, kde je bílý a ona odpověděla, že je již prodaný, i když jsem jí předtím do telefonu řekla, že si pro něj jedu. Dcera mi říká, když jsme tak daleko jeli, že si musím tedy jednoho vybrat, tak jsem si vybrala toho menšího.

Byla to fenečka a paní, když viděla jak jsem nadšená, tak si ještě o předem dohodnuté ceně řekla o 500 Kč více. No tak jsme zaplatili a jeli domů s malinkým klubíčkem v ruce. Dala jsem ji do krabičky a bobeček malinkej, celou cestu v autě zvracela. Konečně jsme dojeli do Lanškrouna.

První týden byl trochu náročnější, než si zvykla, že je sama. My jsme z ní byli úplně unešeni. Měli jsme služební byt a byla u něj i zahrada, což byla veliká výhoda. Jak trochu povyrostla, tak jsme jí koupili oblečky a vyrazili na zahradu.

Lejdynka v oblečku byla jako buldozér, nechtěla v něm chodit. Kde jsme ji postavili, tam jsme ji našli. V albu je v té kombinéze vyfocená, vždy udělala jen pár krůčků a hotovo. Jednou, když jsem ji byla venčit, Lejdy se venčila tím způsobem, že zvedla zadní nožky vzhůru, po předních šla a čůrala, tak se zase takhle postavila, zadní nahoru a šla snad asi metr, protože se nemohla převrátit na zpět.

Hleděla jsem v úžasu, bylo to tak roztomilé, škoda, že jsem neměla kameru. Na tenhle okamžik si často vzpomenu, byla tak maličká, černý obleček a bílý sníh, ona bílá, no byla to krása. Možná si někteří z Vás řeknete, že zbytečně přeháním, ale pro mne to jsou nezapomenutelné zážitky.

Dana - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete