Jak jsem přišla k pejsánkovi

Byla jsem krátce v důchodu. Nudila jsem se. Chyběl mi kontakt s lidmi. Pracovala jsem přes 40 let za pultem, a teď jsem zůstala sama, opuštěná v malé garsonce. Pejska jsem neměla, ani jsem o něm neuvažovala. Nebýt vnuka Jakuba, neměla bych ho dodnes.

Když měl Kuba čerstvých 18 let, přinesl domů se slzami v očích malé štěně.

„Babičko, že si ho necháme?“ Vykulila jsem na něj oči. „To nemyslíš vážně, Jakube? Sem do garsonky a k tomu ve třetím patře bez výtahu?“ ptala jsem se ho. „Ne, ne, Kubi, ten pes by byl chudák. Nezlob se, nemůžu, i kdybych chtěla.“

Sedl si na postel a plakal. Z jeho rukou na mě koukalo štěňátko s krásnýma očičkama. Bolelo mě u srdce, ale chtěla jsem být neoblomná.

Jakub vzal štěňátko, že se zeptá doma.

Přišel večer a ve dveřích stojí Jakub se štěňátkem. Doma jej nechtěli. Měli už velkého knírače Maxe a labradorku Agátu. „Mamka říká, že by mu Max ublížil,“ štkal Kuba.

„Babi, když ti řeknu, co se stalo,“ štkal Jakub a slzy jako hrachy se mu kutálely po tváři.

„Co se stalo? Vyprávěj.“

„Ta paní, odkud mám štěňátko, má psa i fenu. Neuhlídala je a fenka jim porodila 3 štěňátka.“

„To je přece normální,“ přerušila jsem ho.

 „Nech mě, babi, domluvit.“

„Tak pokračuj, Jakube.“

„Když jsem šel za kamarádem,“ pokračoval ve vyprávění, „ta paní štěňátka topila. Ty dvě štěňátka se mně nepodařilo zachránit, už bylo pozdě, ale tohle štěňátko jsem jí vyrval z rukou. Babi, snad nechceš, aby tak skončil i on?“

Podívala jsem se do vnukových slzavých očí a na malého bezbranného tvorečka. Až mě píchlo u srdce. To mu přece nemůžu udělat.

Kývla jsem, že svoluji. Kuba mě radostí celou zlíbal.

Věrně i poctivě čistil psí loužičky. Cvičil ho hrou. Je to pejsek podvraťáček, ale nedala bych ho za nic na světě.

Do města můžeme jít bez vodítka. Jde poslušně vedle nohy. Na každé křižovatce zůstane stát a čeká na povel - Volno. Potřebu běží udělat do pole. Takže i když v kapse nosím igelitové pytlíky, nemusela jsem je zatím použít.

Vždy vycítí, když mám trudno a pacičkou na mě doráží.

Někdy se mě ptají mé senzační vnučky, jestli ho nemám raději než je. Nemám, ale k mému štěstí patří - tak jako voda k žití...

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10