Jak jsem se dostala k práci pečovatelky

Již dva roky pracuji jako pečovatelka v domově pro seniory se zvláštním režimem. Tato práce mě nesmírně baví a naplňuje a chtěla bych ji dělat, dokud to jen půjde. K této práci jsem se dostala zcela náhodně, když jsem před 2,5 rokem přišla o práci a skončila na úřadě práce.

Asi po měsíci marného hledání jsem si doma sedla a přemýšlela, jaká práce by mě bavila. Hned jako první mě napadla právě pečovatelka, ale to jsem ještě ani pořádně netušila, co tato práce obnáší. Hned jsem si na internetu našla nějaké informace a přečetla pár článků o této práci, to už jsem tak nadšená nebyla, ale i přesto, co jsem vyčetla, protože všechny články byly zrovna dost negativní, jsem se hned druhý den vydala na úřad práce a požádala o rekvalifikaci. Tu mně první museli schválit, podmínkou bylo naštěstí jen měsíc být vedena na úřadě práce, což jsem akorát splňovala. Pak už jsem jen čekala na vyjádření.

Asi po 14 dnech mi přišel papír, že mám rekvalifikační kurz schválený a již za týden mám začít chodit do kurzu. Měla jsem velkou radost, že to šlo tak rychle a ještě mi celý kurz zaplatí úřad práce. V kurzu se mně líbilo, byly tam příjemné jak lektorky, tak i ostatní budoucí kolegyně a dokonce i jeden muž a postižená hluchoněmá slečna, která tam měla svoji překladatelku. Po 14 dnech učení, které mě nesmírně bavilo, měla přijít první praxe. Domov důchodců jsem si mohla zvolit sama a proto jsem to měla už předem domluvené kousek od bydliště, že si u nich vykonám praktickou část kurzu v délce 70 hodin. Můj první dojem byl vynikající, ovšem do doby, než jsem zjistila, jak to v domově chodí. Byl to klasický velký domov důchodců, který se nacházel na zámečku. Na jednom pokoji až 8 lidí, žádné soukromí a aktivizace téměř žádná.

S důchodci personál skoro neměl čas promluvit, neznali je, věděli pouze jejich jména, ale o nich samotných nevěděli téměř nic. Což se mi moc nelíbilo, ale byla jsem tam na to, abych se naučila práci, co mě čeká, nikoliv na to, abych si s nimi povídala. Začalo se asi jako všude ranní hygienou, přebalováním a převlékáním postelí. Potom následovala snídaně a u některých i s krmením. Potom bylo velké koupání, šlo to jak na běžícím páse a do oběda jsme se nezastavily. Pak jsme roznesly obědy, nakrmily, koho bylo třeba, přebalily a uložily k polednímu spánku. Pak všechny sestřičky i pečovatelky šly na oběd, já tam byla jen na praxi, takže jsem obědy zaplacené neměla a proto jsem šla po pokojích, a když někdo nespal a nudil se, tak jsem si s nimi povídala nebo i hrála různé hry. Ty lidičky byli přímo nadšení a pak už se těšili, jak za nimi každý den přijdu si popovídat, bylo vidět, že to potřebují. Když jsem si odbyla 70hodinovou praxi, někteří byli i smutní, že odcházím, ale místo pro trvalé zaměstnání zde nebylo, tak jsem odejít musela. Mezi praxí jsem chodila i do školy a po 2 měsících úspěšně složila zkoušky a dostala osvědčení o rekvalifikačním kurzu.

Dala jsem si týden doma oddych a poté začala hledat místo pečovatelky. Měla jsem velké štěstí, hned první den hledání mně odpověděla na e-mail paní, že zrovna otevírá úplně nový domov v Brně. Druhý den jsem šla na pohovor a krásně jsme si s paní ředitelkou pokecaly, dokonce mě začala zpovídat, zda mám doma domácí mazlíčky a když zjistila, že stejně jako ona mám dva pejsky, věděla jsem, že mám vyhráno a přijme mě. Domov ještě nebyl zaběhlý, takže druhý den při nástupu, jsem já a další 3 nové kolegyně začaly vše pro nové obyvatele domova připravovat. Na kompletní přípravu jsme měly necelých 14 dní, poté už začali chodit noví zájemci. Jelikož jsme měli být domov se zvláštním režimem, tak chodili jen příbuzní omrknout, jak to tam vypadá. Prvního klienta jsme přijímaly s velkým nadšením a řádně jej uvítaly, poté jsme přijaly dalších devět a měly celkem 10 klientů, o které jsme se s nadšením začaly starat. Protože jsme tam byly samé jen po ukončení kurzu a žádná z nás neměla žádné zkušenosti, vzaly jsme to, jako kdybychom se staraly o své příbuzné. Brzy jsme si je všechny doslova zamilovaly a do práce chodily rády a s nadšením. Zařídily jsme si vše podle svého, aby se klienti cítili jako doma a měli radost ze života. Samozřejmě ani jedna z nás neměla zkušenosti s pícháním inzulínu, natož injekcí, chystáním léků a ošetřováním dekubitů. Ale co jsme nevěděly, tak si zjistily buď na internetu, nebo si zavolaly lékařku, která byla v budově a vždy nám dobře poradila.

Brzy jsme se všechno naučily. Běžný den nevypadal jako v domově, kde jsem dělala praxi, ale úplně jinak. Samozřejmě ranní hygiena, snídaně, koupání, oběd, přebalování, večeře, večerní hygiena a podobně byly stejné, ale den probíhal jinak a zdaleka lépe. Na směně jsme byly dvě, tak jedna dopoledne koupala a druhá si lidičky navezla do společenské místnosti, kde se jim do oběda věnovala. Vymýšlely jsme různé aktivity, ale časem jsme zjistily, že nejvíce je baví zpěv a malování, u ničeho jiného dlouho nevydrželi. Když bylo krásně, odvezly jsme všechny do zahrady a i tam jsme prováděly různá cvičení, jak fyzická, tak i cvičení paměti. Všechny podklady k tomu jsme si vyhledaly na internetu. Protože všichni klienti měli buď alzheimerovu chorobu nebo stařeckou demenci, nebylo možné s nimi dělat žádné kroužky a vyrábět žádné výrobky.

Potom proběhl oběd ve společenské místnosti a po obědě jsme je uložily na 2 hodinky k odpočinku. My mezitím poklidily, nachystaly si léky na druhý den, vypraly jim prádlo, vyžehlily a udělaly, co bylo potřeba. Po odpočinku jsme skoro každý den šli na procházku, nechodící jsme vezly na vozíčku. Po vycházce jsme je opět nechaly ve společenské místnosti a jedna upekla nějakou buchtu či jinou pochoutku a druhá se jim věnovala. Mezitím občas proběhly návštěvy. Pak jedna začala připravovat večeři, suroviny a vše nám dodávají z blízké restaurace, oběd nám vaří oni, ale jinak snídaně, svačiny i večeře připravujeme samy z dodaných surovin.

Po večeři je odvoz na pokoje a začíná večerní hygiena a ukládání ke spánku. Po půl roce nám přibylo dalších deset lidiček, takže nyní máme 20 klientů, kdy přes den se o ně staráme dvě a v noci jedna a konečně už máme i svoji zdravotní sestřičku, ale je tam s námi jen do 14 hodin. V tomto domově pracuji už přes dva roky a stále mě práce moc baví a každý den se do práce na své milované klienty těším a doufám, že oni se také těší na nás - pečovatelky.