Jak jsem se stal ze vzdoru popelářem

„Chceš-li, aby z tebe něco bylo, uč se.“ To byla slova, kterými mě rodiče častovali celé mé dětství a po dobu mého pubertálního života. „Jen ten, kdo se dobře učí, to někam dotáhne,“ říkával otec. „Podívej se na tatínka. Měl samé jedničky, a je z něj soudce, vážený člověk,“ říkávala maminka.

A já se učil. Přesněji řečeno, učení mi šlo samo. Odmaturoval jsem, šel jsem na výšku. Vše jsem bez problémů zvládl. Po škole jsem nastoupil v jednom podniku nejdříve jako nižší administrativní pracovník, posléze jsem povýšil na vyššího administrativního pracovníka, ještě později na vedoucího obchodního oddělení, pak vedoucího pro tuzemský obchod, z něho jsem přesídlil na vedoucího pro zahraniční obchod a skončil jsem na postu náměstka generálního ředitele. To vše v rámci jednoho podniku. Když jsem byl nižším administrativním pracovníkem a posléze vyšším administrativním pracovníkem, sdílel jsem kancelář se svými kolegy. Seděl jsem na polstrované kancelářské židli a se svým kolegou jsem sdílel jeden telefonní přístroj. Později jsem seděl v samostatné kanceláři ve vysokém čalouněném kancelářském křesle a měl dva služební telefony, jeden služební automobil a jeden počítač. Ve funkci náměstka generálního ředitele k tomu všemu přibyl ještě osobní řidič.

Když jsem byl nižším a posléze vyšším administrativním pracovníkem, cítil jsem se v práci dobře. Neviděl jsem vedení do karet. Jak jsem ale profesně rostl, stal jsem se sám vedením. Trávil jsem svůj život v přetvářkách. Přijímal jsem v rámci firmy úplatky a sám je i rozdával. Zastupoval jsem svou firmu, a pokud to bylo nutné a potřebovali jsme uzavřít důležitý kontrakt, musel jsem se naučit úplatky brát i dávat. Sám jsem si neuvařil ani kafe. Na vše jsem měl sekretářku a lidi pod sebou. Ti mi vařili kávu, nosili oběd, myli po mně nádobí, utírali mi pracovní stůl, oblékali mi sako i leštili boty. Nezapomněli zalévat kytku v rohu mé kanceláře, ani koupit květiny mé ženě v den jejích narozenin. Objednávali mě k lékaři, zajišťovali mi opravu brýlí i obuvi, nosili prádlo do prádelny a opět ho vyzvedávali. Byl jsem jen loutkou, které se všichni klaní, ale za zády ji nenávidí.

Začal jsem toužit po svém bývalém životě. Mí kamarádi z dětství se mi vyhýbali, až na toho nejlepšího, na Pepíka. Dokud jsem byl ještě na studiích, pravidelně jsem s kamarády jezdil na hory a chodil na vysokohorské túry. Nyní mě vyvezl ven můj osobní řidič a pečlivě mě střežil na obchodních jednáních. Z šatníku se postupně vytratila sportovní trika a outdoorové kalhoty. Společenská obuv nahradila cyklistické tretry a pohorky. Byl jsem vězněm ve vlastním těle.

Jednou naše firma uzavírala kontrakt na důležitou stavbu. Výběrové řízení na realizaci stavby jsem vedl já. Z desítky potenciálních realizátorů stavby jsem měl vybrat toho rádoby nejschopnějšího.

Jednou z firem, které se výběrového řízení zúčastnily, byla i firma mého nejlepšího kamaráda z dětství. Pepíkův otec do firmy vložil všechno. Žil jí a vytvořil z ní skutečný šperk na poli stavebnictví. Odváděl kvalitní práci za dobrou cenu. Po prostudování všech návrhů nebylo pochyb, že firma Pepíkova otce byla pro stavbu nejvhodnější. Dle zdravého úsudku se měla stát dodavatelem stavby právě ona. Tehdy si mě nechal zavolat sám ředitel.

„Tady máte firmu, kterou prohlásíte jako vítěze realizačního řízení. Ostatní smeťte ze stolu,“ podal mi ředitel cedulku s názvem firmy, která patřila ke třem nejdražším.

„Ale projekt, který tato firma navrhuje, se prodraží. Existují jiné, mnohem levnější a propracovanější plány, které jsou i časově úspornější,“ oponoval jsem.

„Řekl jsem, že tato firma vyhraje!“ podíval se zle ředitel, a tím dal najevo, že je rozhodnuto a nemíní se se mnou dál přít.

Dva dny jsem přemýšlel o tom, že i já, ač ve vysoké funkci, jsem vlastně jen pěšec na šachovém poli. Ani já nemůžu stát za svým přesvědčením, jako to může kdejaký pekař, truhlář či například kominík, pokud má vůle není shodná s vůlí generálního ředitele. Bral jsem velké peníze, nebyly to ale čisté peníze. Z té špíny se mi zvedal žaludek. Jak se podívám do očí svého kamaráda? Projekt jeho táty byl zaručeně nejlepší a nejlevnější. Navíc sliboval realizaci stavby v mnohem kratším termínu, než konkurenční projekty.

Z minuty na minutu jsem se rozhodl změnit svůj život.

„Mami, dávám v práci výpověď,“ oznámil jsem nejdřív své mámě při nedělní návštěvě, když jsme byli chvilku sami.

„Proč?“ podívala se máma starostlivě.

„Neptej se, mami. Chci dýchat, a to v současné době nemůžu.“

Máma se víc neptala. Věděla, že pokud se pro něco rozhodnu, nemá cenu o tom diskutovat.

Mnohem hůř nesla mé rozhodnutí manželka. „Co si počneme bez tvého příjmu?“ ptala se. „Máme děti,“ připomněla, jako bych to nevěděl. „Co tě k tomu vede?“

„Neptej se. Nepochopila bys to. A ani já to nechápu. Nechci tu práci už dělat. Chci dělat něco normálního,“ řekl jsem.

„A co je pro tebe normální?“ zeptala se manželka.

„Já nevím. Kuchař, číšník, pokrývač, nebo třeba popelář. Víš vůbec, že jsem chtěl být jako kluk popelářem?“

„To snad chce každý,“ odpověděla žena, sebrala ze stolu talíř, a šla uložit děti. Cestou ještě utrousila: „Ale pak zmoudří a vyroste z toho.“

„A na stáří senilní a dětské touhy se vrátí,“ utrousil jsem.

Mé rozhodnutí odejít nechápal ani sám ředitel.

„Chcete přidat?“ zeptal se.

„Ne, nechci tu už dělat.“

Ředitel nervózně ťukal perem do stolu. Jistě by mi nabídl povýšení, kdyby bylo kam povýšit. Byl jsem na konci, na posledním stupínku žebříčku před funkcí samotného ředitele, nebylo kam postoupit. A tak jsem podnik na vlastní přání opustil. Měl jsem čas na své děti, na ženu i na koníčky. Vyházel jsem část kravat, sak a škrobených košilí, které patřily k mému již bývalému životu. Do mých skříní se opět vrátily cyklistické tretry, turistické hole a outdoorové oblečení.

Po tříměsíční přestávce jsem četl v novinách, že místní technické služby hledají řidiče popelářského vozu a s ním i celou pracovní skupinu popelářů. To byl můj dětský sen! Jak se ale hlásit k popelářům, když poslední zápočtový list zněl „náměstek ředitele“? S tituly před i za jménem by mě nepřijali ani na mnohem lukrativnější místo. Já ale, když si něco umíním, zakousnu se a jen tak se nevzdám.

Tehdy jsem sepsal primitivní životopis, kde bylo uvedeno pouze to, že mám základní vzdělání. Při následném pohovoru jsem zapřel i svá předchozí povolání.

„Nikdy jsem na smlouvu nepracoval. Živil jsem se pouze občasnými brigádami,“ tvrdil jsem. A byl jsem přijat.

Na personálním oddělení se účetní zarazila, když jsem musel vyrukovat s občanským průkazem.

„Vy jste inženýr?  A to vás pan ředitel přijal na místo popeláře?“

Něco jsem jí namluvil a doufal, že podpis smlouvy bude probíhat tak, jako jinde. Totiž že sám ředitel bez čtení podepíše to, co mu jeho podřízení podstrčí. A skutečně. Vyfasoval jsem slušivou vestičku a nastoupil. Věděl jsem, že dříve, nebo později se mé vzdělání stejně provalí. Potřeboval jsem se jen dobře zapsat. Zhruba po měsíci jsem byl předvolán „na kobereček“.

„Vy jste mi zapřel, že jste vzdělaný a pracoval jste jako ředitel firmy,“ mluvil rychle, rozezleně pan ředitel.

„Ne, jako ředitel ne. Byl jsem jeho náměstkem,“ řekl jsem klidně. Práce popeláře byla těžká, nevoněla, ale já si ji nemohl vynachválit. Odpracoval jsem si své hodiny, odpíchl odchod a mohl jsem vše pustit z hlavy. To, co jsem si kdysi vydělal za dva dny, jsem měl nyní za celý měsíc. Ovšem, splnil se mi sen a já s prací nechtěl skončit. Už kvůli Frantovi, parťákovi, který sice nestudoval, ale je to chlap se srdcem na správném místě.

„To je snad jedno, ředitel, nebo náměstek,“ soptil ředitel. „Proč jste sem nastoupil?“ Rozhlédl se po místnosti, jako bych byl tajný agent a byl k popelářům nasazen, abych odhalil minimálně vlastizrádce.

„Co teď bude? Vyhodíte mě?“ zajímalo mě. Musel jsem se pousmát při představě, že se možná budu opět ucházet o kancelářské místo se zápočtovým listem „popelář“.

„Vy tu snad chcete zůstat? Vy, inženýr? Vy, kandidát? Tady vám nemůžu nabídnout víc, než berete,“ podrbal se ředitel za uchem.

„Nemusíte. Doložím vám dodatečně zápočtový list a další věci, a nechte mě tu, prosím,“ škemral jsem u břichatého chlapíka.

„Já, ehm, já…nevím,“ přiznal se ředitel technických služeb. „Nedáte si něco k pití?“ Otevřel příruční bar.

„To byste určitě nenabídl ostatním popelářům,“ zazubil jsem se. A ředitel mě v podniku nechal. Dva roky jsem dělal popeláře a s ředitelem chodil po směně na pivo. Stali se z nás dokonce kamarádi.

Když mě mé období vzdoru přešlo a já konečně odešel, abych se stal jinde opět nižším administrativním pracovníkem, ředitel technických služeb mi řekl: „A stejně jsem nevěřil, že u nás tak dlouho vydržíš.“