No po pravdě…vlastně jsem se jí nikdy stávat nemusela,
protože jsem jí díky mamince odjakživa byla. Ale své polské kořeny jsem nikdy
neměla ráda. Možná to bylo tím, že zatímco česká babička mi vyprávěla vtipy o
prdění, polská byla velmi přísná a nutila nás každé prázdniny pucovat její
křišťálové sklenice.
Nebo tím, že jakmile jsem někomu řekla, odkud mamka je, každý se ptal, jestli umím polsky a ať něco řeknu. Z duše jsem to nenáviděla, i když jsem uměla mluvit velmi dobře. Dokonce si pamatuju, jak jsem jednou na balkon napsala, že Polsko smrdí. Ten výchovný pohlavek od maminky jsem si rozhodně zasloužila. Tenkrát jsem to ale brala jako obrovskou nespravedlnost a má nenávist ještě vzrostla.
Když jsem byla menší, musela jsem k babičce povinně s rodiči, ale jakmile jsem povyrostla, už jsem tam jezdit nemusela, takže jsem radši trávila prázdniny doma u televize.
Jediný důvod, proč jsem tam čas od času zajela, byl můj dědeček, jehož jsem nade vše milovala. Vždycky mi dával peníze na zmrzlinu a plyšová zvířátka jsem od něj dostávala, i když už jsem byla dávno v pubertě. Navíc uměl hvízdat jako ptáček. To byla nádhera. Když umřel, myslela jsem si, že už nemám vůbec nic, za čím bych tam mohla jezdit. Babičku jsem nikdy moc v lásce neměla a leštit skleničky se mi také nechtělo. Polštinu jsem úspěšně zapomínala a bylo mi to fuk.
Ale jednou babička onemocněla a já jsem se rozhodla, že tentokrát s rodiči pojedu a v nemocnici ji navštívím. Když jsme tam tak seděli a povídali si, došlo mi, jak jsem byla celou dobu hloupá, že jsem odmítala to, kým jsem. Zjistila jsem, že ve skutečnosti mám mnohem více povahových rysů z této rodinné větve, a že tam prostě patřím. A také mi došlo, že babička je sice přísná, ale je také velmi spravedlivá, velmi obětavá a je pravým srdcem rodiny.
Když jsme se loučili, babička řekla mamce: „Sundej mi řetízek. Škrábe mě jako čert.“ Mamka jí ho sundala a zeptala se, kam ho má položit. „Dej to jí, ona ode mne nikdy nic nedostala,“ a ukázala na mě. Padla jsem babičce k nohám a strašně jsem se rozplakala. Kdyby tušila, že mi dala něco mnohem cennějšího…
Tehdy jsem se s ní ještě dohodla, že v září přijedu se svými kamarády na návštěvu. Ale bohužel už jsem to nestihla. Týden před naším příjezdem umřela. Místo na návštěvu jsem jí jela na pohřeb.
Dodneška si vyčítám, že jsem k ní byla tak nespravedlivá. Že jsme si nikdy nenašly chvilku si jen tak popovídat. Ale věřím, že mi odpustila. Pokud se mi někdy narodí holčička, bude se jmenovat po ní.
Dneska pracně doháním to, co jsem z jazyka zapomněla, Polsko jsem si oblíbila a moc ráda se tam vracím.
A jestli náhodou babička čte nebeskou Chytrou Ženu, ráda bych jí vzkázala: „Dziękuję. Przepraszam. Kocham Was!“
ChytráŽena.cz